Následuj tulipány

XXV.

XXV.

Duisdag, koudmaand 11

Včerejší jízda byla zvláštní. Nečekala jsem takovou rychlost. Talitha mě varovala, že mi možná bude špatně, ale to se naštěstí nestalo. Ale zase jsem si to neužívala, jak tvrdil Youri. Zkrátka jsem jen vnímala ten divný pocit z toho, že mé tělo nečinně sedí, ale ve skutečnosti se pohybuji vpřed. Ani bych si to nemohla užívat. Mezi námi bylo stále zřetelné zvláštní napětí. A ačkoli jsem nad tím hodně uvažovala, nepřišla jsem na to, proč se oba chovají tak podivně. Bylo za tím ještě něco dalšího, co mi ani jeden neřekl?

Co se týkalo dneška, sice jsme podstatnou část noci cestovali, ale dostali jsme se domů. Bylo mi líto, že náš výlet skončil, ale chápala jsem, že od té doby, co se tam objevil Youri, by to stejně nemělo cenu. A nemohla jsem se na něj zlobit. Chtěl mi jen pomoct. Jen jsem stála před velkým dilematem. Nevěděla jsem, ke komu z nich se jít vyspat. Nakonec jsem se zoufale otočila k Talithe.

Já: Nemohla bys mi půjčit stan?

Talitha: Neblázni. Nepamatuješ si, jaké to bylo, ta příšerná zima. A já tam nebudu, abych... vždyť víš.

Pohlédla jsem na Youriho. Zdálo se, že ho ten náznak toho, co se mezi námi ve stanu dělo, ranil, ale snažil se na sobě nedat nic znát. Kdybych s ním sedm let nežila, nevšimla bych si toho.

Youri: Má pravdu. Budu raději, když budeš v bezpečí, i kdyby to nebylo doma. Ale nevadilo by mi, kdybys šla se mnou, Lorijn.

Já: To není dobrý nápad. Jsem ze všeho hrozně zmatená a...

Youri: Prostě se tam jen vyspíš.

Talitha: A nebo by mohla za Rutgerem. Bydlí nejblíže a určitě by ji rád pomohl.

Youri (odfrkl si): Ten mě naštval, když neudržel tajemství, že jsem nebyl u něj.

Talitha: Já vím. Ale je to pro Lorijn nejlepší možnost.

Netuším, proč vybali zrovna Rutgera, ale možná si byli zrovna u něj jistí, že mě k sobě na noc vezme. Společně jsme zamířili k jeho domu. Netušila jsem, jak mu to celé vysvětlí, ale Youri se o to nejspíš nestaral. Jen se ho zeptal, jestli mě u sebe nechá, a Rutger, i když zjevně zmatený, přikývl. Když jsem vcházela do jeho domu, roztřásla jsem se. Nechtěla jsem, tolik jsem nechtěla, ale jakmile se za mnou zavřely dveře, rozplakala jsem se. Svezla jsem se na zem.

Rutger: Lorijn, proboha. Co se stalo?

Já: To bych také ráda věděla. Všechno je tak... zmatené.

Rutger: Proč Youri trval na tom, abys šla ke mně?

Zavrtěla jsem hlavou. Vzal mě za paže a pomohl mi vstát. Dovedl mě až k pohovce, kde mě posadil a přehodil přese mě deku. Věděla jsem, že bych měla předstírat, že jsem usnula a o všem mlčet, ale Rutger se tvářil tak starostlivě, že jsem mu nakonec všechno řekla. Úplně všechno. Včetně toho, že miluji Talithu. Nic během mé řeči neříkal. Neodvážila jsem se pohlédnout, jak se tváří, jen jsem mluvila a mluvila, až už nebylo co říct. Rutger mi na to všechno odpověděl jen dva slova: „Chápu to."

Já (pohlédla jsem na něj s nadějí): Chápeš, co se mezi Yourim a Talithou přesně stalo?

Rutger: To ne. Youri se mi zmínil jen o nějakém dopisu a o tom, že tě musí najít, ale...

Já: Počkej, o jakém dopisu?

Rutger (nervózně si projel rýšavé vlasy): Říkal něco o tom, že vždy, když byla Talitha pryč, krmil jí kočky. Proto šel do jejího domu a tam si prý přečetl nějaký dopis od ní. Neřekl, co tam přesně bylo, ale donutilo ho to se za tebou vypravit.