Následuj tulipány

X.

X.

Duisdag, bladmaand 11

V dalších dnech Youri do lesa nezmizel, naopak, byl ke mně pozorný a staral se o mě. Podezřívala jsem ho, že stále doufá, že všechno bude jako dříve. Stále jsem mu neřekla, že já už jsem se rozhodla. Stále jsem si myslela, že si to rozmyslím, když znovu pochopím, proč jsme se vzali, proč ho miluji. Ale myslím, že mu podle toho, že jsem ho někdy viděla sedět s hlavou v dlaních a s třesoucími se rameny, mu začínalo docházet, že staré časy se už nevrátí.

Věděla jsem, že se večer chystá do hostince. Vždy jsem poznala, když se tam chystal. Nikde jinde nechodil jen s penězi kapse a v tenkém kabátu. Měla jsem nutkání ho prosit, aby nikam nechodil, ale uvědomovala jsem si, že pokud jsem chtěla já svobodu po něm, musela jsem ji dát i já jemu. Navíc mi bylo jasné, že i kdybych tomu pro tuto chvíli zabránila, v dalších dnech tam bude jistě trávit spoustu času.

Někde uprostřed jeho krátkých příprav jsem mu položila dlaně na ramena. Cítila jsem, jak ztuhl, ale přinutila jsem se tím nenechat rozhodit. Mohla jsem si za to ostatně sama.

Já: Tento život už by mě jen trápil.

Youri (odměřeně): Já vím. Nemusíš to stále opakovat.

Já: Promiň. Myslíš si, že se s tím jednou srovnáme?

Youri: Jednou ano. Ale tak brzy to nebude. Tak či tak je zbytečné to probírat stále dokola.

Já: To ano.

Youri: Rád ti každopádně s čímkoli budu vždy pomáhat. Miluji tě.

Já (odvrátila jsem tvář): To neříkej. Nepochybuji o tom, že si brzy najdeš jinou družku a na mě zapomeneš.

Youri: To těžko. Stále jsme formálně spolu.

Já: Až na to budeme oba připravení, rozvedeme se.

Youri (s přivřenýma očima): Toto nezvládnu.

Já: Já vím. Ještě ne. Můžeme počkat, jak dlouho oba budeme potřebovat.

Youri: Myslíš si, že vážně najdu někoho, koho budu milovat stejně jako tebe?

Já: Ty rozhodně. Jsi ten nejlepší muž, jakého jsem si kdy mohla přát.

Youri (po chvíli ticha): Tak proč...

Já (dosedla jsem na židli a do očí se mi začaly tlačit slzy): Já nevím. Možná... možná nedokážu milovat nikoho. Možná... možná si nikoho nezasloužím. Možná je můj osud zůstat až do konce života sama. Možná... možná... já nevím.

Youri: Celou dobu jsem si myslel, že jsi mi lhala a přece jen sis někoho našla. (Objal mě) Ale on je asi problém v něčem jiném, viď?

Já: Ano. Ale nevím v čem.

Youri: Opravdu netušíš?

Já (šeptem): Ne. Odpusť mi, prosím.

Youri se tvářil, že nad něčím přemýšlí, ale poté si sám pro sebe zavrtěl hlavou. Beze slova mě pustil a zamířil ke dveřím. Více už jsem ho nezadržovala. Znovu jsem klesla na židli a snažila se zahnat všechny dotěrné myšlenky. Celá tato situace byla více, než jsem mohla unést.

Čekala jsem, že se Youri jako obvykle vrátí až ráno, ale přišel překvapivě ještě před půlnocí. To ale neznamenalo, že by byl méně opilý než obvykle. Dokonce se mě snažil políbit, když se vrátil. Na okamžik mě napadlo, že mu to dovolím, že budu mít alespoň na okamžik pocit, že je všechno při starém, ale věděla jsem, že nesmím a nechci.

Nevypadal, že by ho to zklamalo, ale možná vůbec nevěděl, co se kolem něj v tu chvíli děje. Lehl si vedle mě. Zkontrolovala jsem, jestli jsem mu tam připravila vše, co v tomto stavu potřebuje. Poté jsem se chtěla odplížit do vedlejší místnosti. Mohla jsem sice počkat, až usne, ale nechtěla jsem vedle něj takto být ani o trochu déle. On však náhle promluvil.

Youri: Ty...

Já: Potřebuješ s něčím pomoct?

Youri: Ty... ty jsi... jsi jako Tal... taky... taková...

Já (sedla jsem si k němu nazpět): Tal? Kdo je Tal?

Youri: Tal... Talitha. Také jsi mě... nechala, protože...

Já: Já jsem tě ale přece vůbec nenechala. Sám víš, že už to dále zkrátka nešlo.

Youri (zuřivě praštil pěstí do polštáře): Ale ne! Ty jsi prostě... (Zavrtěl hlavou a složil si tvář do dlaní. Nevěděla jsem, jak na to reagovat.)

Já: Promluvíme si o tom ráno, ano?

Youri: Prosím, řekni mi, že to není pravda.

Já: Ale co? Co po mě chceš?

Youri: Ty nemůžeš být jako ona.

Já: Nejsem jako ona. Tedy, nevím, o čem to mluvíš, ale já nejsem jako ona.

Youri: Ale ona to také dělala. Také mě takto odmítala, odmítala se líbat, odmítala se mě dotýkat... tehdy mě ani nenapadlo, že by mohla být lesba. Že by...

Připadalo mi, jako bych dostala ránu přímo do břicha. Talitha miluje dívky? Youri mluvil dále, ale já jsem se zasekla ve vlastním myšlenkovém světě. Všechno to do sebe začalo zapadat. Proč s Yourim nikdy nebyli spolu, přestože se zdálo, že on jí tehdy opravdu miloval. Její zájem o mně, všechny ty doteky. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že ji na mě prostě záleží. Chtěla mě jen využít pro své zvrácené touhy. Udělalo se mi špatně. A ještě ke všemu si Youri nějak vzal do hlavy, že to mám stejně.

Já (ostře): Youri, já ale taková nejsem. (Zlomil se mi hlas a po tváři mi začaly stékat slzy) Prosím, já taková nejsem. Musíš mi to věřit.

Youri (roztřeseně): Nejsi?

Já: Ne. Nechápu, jak sis mohl myslet...

Nedostávalo se mi slov. Raději jsem ho jen objala. Stále jsem nedokázala zastavit pláč. Někde v hloubi duše jsem rozuměla tomu, že jeho zmatený mozek si to takto propojil jen proto, že Talitha ho také odmítla, přestože kvůli něčemu jinému. Ale vyděsilo mě to. Vždyť to bylo nechutné. Už jsem věděla, proč se mám Talithe vyhýbat a s konečnou platností jsem se rozhodla, že to tak také bude. Toto nebyla věc, přes kterou se člověk jen tak přenese.

Youri: Nechtěl jsem...

Já (plačtivě): Jak sis to mohl myslet? Já přece nejsem nemocná. Nejsem blázen. Youri...

Youri: Já vím. Myslel jsem, jestli tě nedostala. Jestli jsi do toho nespadla s ní. Tím, že je nemocná, jsem nemyslel toto. Myslel jsem... to je jedno.

Já (nechápala jsem, o čem to mluví, ale bylo mi to jedno): Ne. Nikdy, nikdy, nikdy bych nic takového neudělala. Věříš mi?

Natáhl ke mně ruku a stiskl ji. Zavřela jsem oči a na malý okamžik jsem cítila úlevu. Byla jsem v pořádku. Nestáhla mě s sebou.

Youri: Hrozně se mi ulevilo. Budu moc rád, když budeš šťastná s jiným člověkem, ale toto by nebylo správné.

Já: Nebylo. Ale proč se s ní bavíš, když je taková?

Youri: Já jsem to tak... ona je moc hodná, ale...

Zmlkl. Pochopila jsem, že z něj v tomto stavu kloudnou odpověď nedostanu. Usmyslela jsem si, že se ho na to zeptám ráno. Nakonec jsem usnula vedle něj. Možná to nebylo správné, ale já jsem potřebovala jeho přítomnost, abych se uklidnila. Ani jeho nevábný zápach mi už nevadil. Přitulila jsem se k němu a nechala se od něj utěšovat. Možná jsme spolu přece jen měli zůstat.