MY Demon Soul [Discontinued]

27. Kapitola - Královská rodina

Popelka'sPoint Of View

„Z mých myšlenek mě ale vyrušil jeho hlas a taky to, že jsme se objevili..."

...

Objevili jsme se před bránou, kterou hlídali stráže. Damon na ně jen kývl, což mu oplatili a my jsme vjeli dovnitř. Vedla tu jedna hlavní cesta, která byla plná lidí, kteří nám uhýbali a s úsměvem zdravili Dama. Dál tu byli cestičky, které vedli k hlavní cestě okolo domů, které měli maximálně dvě patra, ale všechny měli šedé střechy. Přišlo mi to trochu divné, ale přeci jen u nás mají všechny domy zase červené střechy, tak nemám co řešit. Navíc zde to přidávalo na tajemnosti tomuto Království temnoty. Zamyslela jsem se na chvíli a najednou jsme stáli před ohromným zámkem, který byl od zbytku města oddělen pouze plotem, který měl výšku asi tak dva metry. Byl pravděpodobně ze zlata. Vlastně to byly zlaté tyče s hrotem na jejich konci. Za plotem vyčníval mohutný zámek z tmavých kamenů. Právě Dam seskočil z koně na nádvoří a došel ke mně a pomohl mi z něj. „Díky." Špitla jsem vděčně. „Není zač." Obdaruje mne svým zářivým úsměvem. „Setkáme se s jeho Výsostí a princem. Potom tě někdo provede po zámku a ukáží ti tvou komnatu. Těšíš se?" Ptá se mě s úsměvem, který se nechce pustit z jeho rtů. „Docela se bojím Dame." Řeknu mu pravdivě. „Bát bych se měl spíš já.." Špitne si pro sebe, ale mně to neunikne, ale nezeptám se, protože se vydal dovnitř do zámku, a tak jsem ho následovala a tiše sledovala tu krásu a tajemnost okolo mě. Vše bylo tak bezchybné, až mě to v celku děsilo, ale nic co bych nezvládla. Stráže nás sledovali ostražitě, ale když se na ně podíval můj společník, tak uhýbali pohledem a skláněli ho k zemi. Připomínalo mi to znak úcty. Že by byl Dam nějak vysoce postavený? Ale proč by mi to neřekl? „Děje se něco, co by nemělo?" Říkám si sama pro sebe v duchu, ale když mi Dam odpoví, zarazím se a zjistím, že jsem to řekla nahlas a ne si v duchu. „Ne, nemělo by, anebo jo?" Podívá se na mě zvědavě. Zakroutím hlavou. „Jen to, že jsi nervózní a já nevím proč. Tak se ptám, jestli se něco neděje." „Ne." Odpoví mi krátce Dam a objevíme se před honosnými dveřmi z tmavého dubového dřeva. Porozhlédla jsem se, protože jsem se s ním zakecala a zapomněla se podívat, co je okolo mě. Na stěnách, které byly tmavě modré, viseli obrazy různých vysoce postavené šlechty, ale na žádném z nich jsem nerozpoznala královnu. Proč tu není nikde? Ptala jsem se sama sebe a naposled jsem se podívala na stráže v kovovém brnění, než nám otevřeli. Vešli jsme do přijímací místnosti. Podlaha byla z chladných kostek, což jsem cítila i přes své boty na vysokém podpatku. Zde byly zdi sice bílé a skrz oken bez závěsů sem proudilo světlo, ale uprostřed místnosti stál obrovský trůn a vedle něj napravo ještě jeden, ale ten byl prázdný. Na obrovském trůnu seděl král s korunou na hlavě a po jeho levici stál pravděpodobně princ s méně mohutnou korunou. Když jsem doprozkoumala místnost, došli jsme k nim a já si je tak mohla lépe prohlédnout. Král byl mohutný, měl tmavě hnědé, téměř černé oči, v nichž se zračilo cosi temného a zlověstného. Měl krátké vlasy špinavě blond, takže v nich nebyli vidět šediny, kterých jsem si i tak všimla. Vypadal v celku mladě, ale jeho aura, která jakoby pohlcovala všechno světlo okolo, říkala, že tenhle muž přede mnou je velmi starý a ví toho o mně hodně. Když jsem svůj pohled přesunula k princi, tak se na mě culil jak měsíček na hnoji. Měl blonďaté až téměř platinové vlasy a jeho zelené oči mě až téměř svlékali pohledem. Znechuceně jsem vrátila pohled ke králi, přičemž Dam poklekl. „Králi Azazeli, princi Christophere, toto je Elizabeth Smith." Král přikývne a vstane. „Od nynějška je tvé nové jméno zde v Království temnoty Baylee." Řekne hlubokým hlasem a ukáže mi, abych přistoupila, takže tak učiním a král mi položí jeho ledovou ruku na ramenou a mnou projede vlna temnoty. Pálí to, ale něco mi nedovolí vykřiknout. Cítila jsem, jak se mi v hlavě usadilo mé nové jméno. „Baylee.." Špitnu a král sundá ruku z mého ramene, ale temnota zůstala uvnitř mne. Odstoupím a podívám se na Dama, který má hlavu stále skloněnou. „Christophere, postarej se o našeho nového hosta a svého ochránce obeznam se situací, zdá se, že nikdo jiný nedokáže pořádně zvládnout nováčky, potřebujeme je dostat do bojových pozic. Mám takové neblahé tušení, že se něco blíží." Pokračuje král svým chraplavým a hlubokým hlasem. Christopher přikývne a vydá se pryč dalšími dveřmi pryč a já i Dam se rozejdeme za ním. „Tak Baylee, jak se ti tu zatím líbí? Vím, jsi tu teprve krátce, ale jaké jsou tvé prvotní dojmy." Začne Christopher. „Je to tu v celku pěkné, ale jak jsi řekl, jsem tu teprve krátce a nechci zatím soudit, aby to nemusela být pravda." Podotknu, ale všimnu si, že on už hovoří s Damem o nových rekrutech a o mě se nezajímají, dokud nedojdeme ke dveřím, kde se zastavíme a Christopher prohodí něco o tom, že tohle je má komnata a pak něco v tom smyslu, že za chvíli dojde, že musí něco dořešit s Damonem. Nijak to neřeším a vejdu dovnitř. Sice mne mrzí, že se za tu dobu, co jsme vešli do toho sálu, na mě Dam nepodíval a teď se se mnou ani nerozloučil. Proč? Vždyť jsme si tak po cestě rozuměli! Dojedeme sem a je jako vyměněný! Najednou ucítím na své tváři mokro, tak to utřu a zjistím, že to byla slza. Odkdy brečím kvůli klukovi?? Divím se sama sobě a pak se radši porozhlédnu po místnosti, protože odpověď na tuhle otázku jsem neznala a nechtěla jsem se jí zabývat. Pokoj byl velmi prostorný a byl v krásné zářivé modré a zelené barvě. Celý můj pokoj byl tak uklidňující. Velká postel s nebesy uprostřed pokoje, na níž bylo snad sto polštářků. Vedle postele byl noční stolek. Dál jsem postřehla v pokoji prosklenou zeď a v rožcích byli závěsy v zelené barvě. Z oken bylo vidět snad celé království s šedými střechami, nad čímž se pousměju. Dále zde u oken psací stál s velmi pohodlnou židlí, jak jsem zjistila, když jsem si sedla. Na stole bylo plno papírů a také zde byla tužka, ale také brk a kalamář. Vezmu do ruky tužku a začnu si kreslit a usadím se pořádně do křesla s knihou jako podložkou, kterou jsem si vzala z knihovny, která byla na druhé straně od postele, a zároveň tu byl stoleček se dvěma křesly. Aspoň se na chvíli uvolním. Řeknu si pro sebe a pustím se do zabarvování prázdného papíru.

...

Po nějaké době mám hotovo a k mému překvapení jsem nakreslila znovu Dama ale v roli prince, která mu podle mě nesmírně slušela. Vlasy měl rozevláté ve větru, ale koruna mu je jemně držela od očí. Jeho rty zdobil jeho klasický úsměv a tváře měl od zřejmě studeného větru jemně růžové. Připadal mi neskutečně krásný a né jako Christopher, který se mi ani za mák nelíbil a natož vůbec ne jeho perverzní úsměv a ten pohled, kterým mě přímo svlékal. Navíc je naprostý tupec. Dodá mi můj hlas v hlavě a já se jenom pousměji, protože to byla a je pravda. Následně se leknu, protože mě z mých myšlenek vyrušilo klepání na dveře. Odložila jsem knihu i s kresbou Damona a tužkou na stůl. „Dále." Dveře se otevřou a stojí v nich k mému neštěstí Christopher s tím jeho úsměvem, který se mi vůbec nelíbil, ale jemu asi připadal sexy. „Baylee, nechceš se jít podívat po zámku?" Culí se. Já protočím oči, ale přikývnu, protože vážně chci vidět víc a při nejlepším najít Damona. „Půjde s námi ještě někdo?" Zeptám se obezřetně. „Ne, měl by?" Zvedne překvapeně obočí. „Jen se ptám." Prohodím a rozejdu se k němu. „A co pokoj, líbí?" Ptá se dál a mně už teď leze na nervy. „Je pěkný." Přikývnu, ale nelíbí se mi jeho přítomnost. „Kde je Damon?" Ptám se zvědavě na něco, co mě opravdu zajímá a né jeho. „Je v kasárnách anebo na cvičném bojišti a trénuje s rekruty." Odpoví mi a pokračuje. „A proč tě tak moc zajímá?" „Já nevím, asi jsem si jen zvykla na to jak moc je otravný a chybí mi to." Christopher protočí oči a vede mě pravděpodobně do zahrad zámku, protože jsme vycházeli ven. „S Damonem budeš už trávit jenom chvíle, kdy budete mít tréning tvé moci, dokud ji nebudeš perfektně ovládat..." Mluví dál, ale mě to nijak nezajímá a vypnu, na místo toho se začnu zamýšlet nad rozhovory s Demem, na ty chvíle kdy jsme měli nezastavitelné záchvaty smíchu, ale i toho, kdy jsme měli tréning a já poslouchala jeho uklidňující hlas, který mi říkal, co mám dělat a navigoval mě, co mám dělat. Zbytek dne jsem strávila s tím pakem a nepřítomně mu odpovídala na jeho blbé otázky ohledně mě. Dokonce se mi zdálo, že se se mnou snažil flirtovat, ale asi to byl výplod jen mé fantazie. Abych ukončila tenhle hrozný den strávený po jeho boku, jsem se vymluvila na bolest hlavy a únavu. Nemohla jsem to vydržet dýl v jeho přítomnosti, přičemž mě musel ještě jako správný gentleman doprovodit zpět do pokoje, což mne nehorázně štvalo, ale nechtěla jsem jej jako hostitele urazit a tak jsem jen poděkovala a zavřela mu dveře před očima, neboť mne chtěl políbit. Z nějakého důvodu mi připadalo, že bych tím podvedla Dama. Proč podvedla? A proč Damona? Vždyť spolu nic nemáme! Pfff. Tenhle den je celý divný. Pomyslím si a převleču se do pyžama a v zelené posteli s tyrkysovými polštářky se vydám do hlubin spánku.

____

Hello guyzz :D ano, žiju, ale už bůh ví jak dlouho jsem nevydala novou kapitolu, za což bych se Vám strašně chtěla omluvit. :/ Ale nedá se nic dělat. Poslední rok ve škole, který je pro mou budoucnost až moc důležitý a mě se všechno nedaří a rozpadá pod rukami :/ nezvládám to všechno plus ještě do toho všichni znají ty věci okolo náctinách, které se dějí, kluci, škola, přátelé, rodina, pro někoho i s**. Ale to jsme odbočili. :D Chtěla bych Vám hrozně poděkovat, že jsme překonali hranici 20k vidění, jste prostě úžasní, jako vždy! :) Máte zde novou kapitolu, protože jsem si říkala, že když jsou ty Vánoce :) tak zde máte ode mě takový dáreček v podobě 1625 slov :D Je mi to líto, ale blížíme se do finishe :D tahle a pak ještě jedna a asi i poslední :D ale nechci malovat čerta na zeď, ale opravdu to tak vypadá :D mno uvidíme :) doufám, že jste měli krásné Vánoce a celkově krásný rok :D Já doufám, že poslední kapitolku vydám ještě letos, abych mohla MDS ukončit po třech letech, pokud se nemýlím v počtech :D Děkuji Vám za vše,
Vaše SexyDeathGirl