MY Demon Soul [Discontinued]

4. Kapitola - Lhářka a Majetnický mladík

Přišla jsem k němu blíže, abych si ho mohla, prohlédnou. Opatrně jsem ho vzala do rukou a zkoumala ho. Najednou zatřepal křídly a odletěl. Byla jsem smutná. Ale najednou se rozrazili dveře a v nich stála...

...

A v nich stála Lucie. Moje kamarádka a zároveň moje učitelka tance. Je jí 23 a má hnědé tmavé kudrnaté vlasy. Věřte nebo ne, máme toho hodně společného. Líbí se nám podobný typy kluků, stejné oblíbené barvy, stejné oblíbená čísla, a mohla bych pokračovat ještě dále, ale to mě už vytrhl její hlas z myšlenek.

„Popelko? Proč jsi nebyla na mé hodině?" otázala se mě. „Nějak mi nebylo dobře". „A už je ti lépe? Nemám ti změřit teplotu? Zdáš se mi nějaká pobledlá" a začala mi sahat na čelo, nemám-li teplotu.

Vždy se o mě starala jako máma, kterou jsem neměla. „Ne jen mě bolela hlava, ale už je to lepší. Příště dojdu" odpověděla jsem jí mile. „Dobře, ale měla jsi mi dát vědět! Málem jsem se zbláznila, kde jsi!". „Já se omlouvám. Nějak jsem usnula a zapomenula na to" řekla jsem provinile. „No nic, já půjdu. Tak tu nic nerozbij." dodala a mrkla na mě spiklenecky. „Jasně, neboj. Nejsem jako ty." pověděla jsem jí pobaveně.

Když odešla, došlo mi, že jsem jí lhala! A JÁ NIKDY nelžu! Nešlo mi to do hlavy, a tak jsem si šla, do koupelny opláchnou obličej. Když jsem si utřela obličej a koukla se na svůj odraz. Zaječela jsem! Málem jsem dostala šok! Mé blonďaté vlasy už nebyly dále blonďaté, ale černé jako uhlí. Dále jsem si všimla svých plnějších rtů a hustších řas. Zvláštní bylo, že mé nachové oči zářily štěstím a ještě něčím, co jsem typovala jako pobavení a radost.

Nemohla jsem uvěřit, co se to stalo. Nechápala jsem to. Ale Lucka se nezmínila, že mám novou barvu vlasů. A ani jsem si je neobarvila. Nechápala jsem to, a tak jsem si šla lehnout, že už blouzním, a že až se vzbudím, tak vše bude při starém.

...

POV neznáme osoby

Stále jsem byl poblíž, i když jsem věděl, že mám ještě hodně povinností. Znovu jsem vzlétl, až když jsem ji uslyšel zakřičet. Když jsem ji spatřil, jen v klidu oddychovala v posteli.

Ale něco bylo jinak. Její vlasy nebyly zlaté, ale černé . Ona má být můj majetek, takže musím vědět, co se stalo a nezdálo se mi, že by si obarvila vlasy za tak krátkou chvíli, a tak jsem se vydal hledat do naší knihovny.

Lidé o nás sice nevědí, a nemohou nás jakkoliv vidět, pokud to nechceme, však něco tuší. Nevidí nás ani jako zvířata. Jsme neviditelní pro lidské oko. Jsem si jist, že ona není obyčejná. Proto patří mě a nesmí na ni nikdo sáhnout! Je z našich řad, ale něco v ní ještě je a ani nevím, jestli chci vědět co to je.

Když jsem dorazil do knihovny, ihned jsem věděl, koho mám hledat. Byl to starý knihovník Stefan. Narodil jsem se o pár století dříve než on, ale přesto on, ačkoliv je mladší, stárl, já ne. Já byl nesmrtelný.

Někdo by řekl, že nesmrtelnost není úžasná, že je to prokletí. Ale pro mě není! I když musíte bloudit životem a poslouchat rodiče, zvláště pokud se narodíte v rodině jako já.

Jemu je něco přes 80 let. Já vypadám stále jako 17 letý mladík. Dalo by se říct, že jako mladí, jsme byli přátelé. Už tu bude jen něco málo přes 3 měsíce. Má rakovinu plic. Až když mu bylo 50 let, přestal kouřit, ale rakovina si ho našla. „Stefane!!" zakřičel jsem tak, že se musela budova otřásat. „Ano Pane? Co to bude tentokrát?"...

____

Hello guyz! :D tak jsem tu zase po dlouhé době s další kapitolkou :D já si užívám prázdnin plnými doušky, jak jste na tom vy? užíváte stále? co jste dělali? byli jste u moře? :)) napište do komentářů :)

Vaše SexyDeathGirl