Holka z Labyrintu

Klec

Vyšli jsme z domku a uviděli, jak Alby všechny svolává. "Promiň..." řekla jsem a rozběhla se od Newta směrem s Minhovi. "Co se děje?" Zeptala jsem se. "Alby svolává všechny běžce. Chce tam i tebe." Řekl a já přikývla. Otočili jsme se na Albyho a poslouchali. "Takže... zkrátím to. Z důvodu výskytu rmutů blíže, než jsme čekali tímto zakazuji vstup do Labyrintu. Nikdo tam nepůjde, jasný!?" Zdůraznil Alby a mezi běžci zavládl šum a šepot. "To je to, co jsem viděla u tý brány?" Zeptala jsem se Minha. "Jo. Takže nikam, ano?" Řekl a já přikývla. "Ale ty taky ani krok." Řekla jsem, když v tom přišel Alby. "Minho? Mám na tebe prosbu..." Řekl a vzal si ho stranou. Moc jsem neslyšela, ale přeci jen ano. "Potřebuju, aby jsi se podíval, jak moc blízko jsou... ale tak, aby tě neviděli." Řekl. Dělala jsem, že ho neslyším. "No... dobře." Řekl Minho a Alby přikývl. Minho taky a Alby odešel. Minho se pak otočil a šel ke mně. "Nic neříkej." Řekla jsem, chytla ho za ruku a táhla pryč, kde nás nikdo neuvidí. Minho se ptal, co se děje, ale já jsme mu neodpovídala. Když už jsme byli někde, kde nikdo nebyl a kde nás nikdo jen tak vidět nemohl, tak jsem spustila. "Nemůžeš tam jít! Řekni Albymu že sis to rozmyslel a prostě tam nechoď!" Řekla jsem více nahlas. "Ale vždyť to nemůžu... Udělám dobře pro všechny tady v Placu a... hlavě nechci, aby se ti něco stalo. Nemůžu tu jen tak sedět a doufat, že jsou dost daleko na to, aby se sem dostali. Musím to jít zkontrolovat pro bezpečí tvoje, i všech ostatních..." "Ale co když se nevrátíš?" Řekla jsem už pomalu se slzami v očích. Přišel ke mně a dál mi ruce na tváře. "Vrátím se. Slibuji." "Neslibuj, co nemůžeš splnit." Řekla jsem a rozbečela se. "Vrátím se." Řekl, naklonil se ke mně a políbil mě. Otřel mi slzy a dal mi pusu na čelo. "Vrátím se." Řekl a já se pousmála. "Dobře. Vrať se mi prosím." Řekla jsem a on se jem usmál.

Už bylo poledne, čas oběda a Minho poběží až zítra. Dneska by měl přijet další placer. Tou samou klecí, kterou jsem před dvěma měsícema přijela já. Přijet by měl každou chvíli. Další kluk do party. Najednou se rozsvítilo nějaké světlo a ozval se divný zvuk. "Klec se hýbe!" Zakřičel nějaký placer a všichni jsme se k ní rozběhli.

Za chvíli už vyjela nahoru a zastavila se. Všichni jsme zatáhlo za velký poklop a odklopili ho. Potom jsme jste odebrali pletivo a Newt skočil dolů. "Co? Kde to jsem? Kdo jsi?" Vyšlo z něj. Byl zmatený. "Neboj se. Já ti neublížím. Nikdo z nás. Já jsem Newt a ty?" Zeptal se. Všichni jsme čekali jednu odpověď. "Já... Já jsem Ryan." Řekl ten kluk. To asi vůbec nikdo nečekal. "A... kde to jsem?" Zeptal se. "Pojď. Ukážu ti to." Řekla Newt. Ryan nejspíš souhlasil, protože za chvíli už vylezli nahoru, ale já jsem byla někde vzadu, takže jsem moc neviděla. Chtěla jsem se prodrat dopředu. "Johne prosím... Já nic nevidím..." Poklepala jsem na rameno placerovi, který stál přede mnou. Má totiž asi dva metry. "Jo Carol. Promiň." Řekl a pustil mě před sebe. Ryan měl na blond obarvené vlasy a pak na mě upřel svůj pohled. Měl hnědé oči. V těch očích jsem... "Carol?" Řekl potichu, ale většina placerů ho slyšela, protože nikdo jiný nic neříkal. Všichni se na mě podívali. "Carol!" Zakřičel a rozběhl se ke mně. Všichni mu uhli, on proběhl až ke mě a obaj mě. "Bože můj. Tak moc si mi chyběla." Řekl a já ho od sebe odstrčila. "Kdo jsi?" Zeptala jsem se, protože jsme ho vůbec nezanala. "Carol ty... ty si mě nepamatuješ?" Řekl a zesmutněl. "Ne. Když sem přijedeme, tak si většinou nepamatujeme ani naše jméno..." řekla jsem a to už přišel Minho. "Nějaký problém?" Zeptal se. "Ne..." řekla jsem a zhluboka se nadechla. "Takže ty... Ryane... říkáš, že se známe?" Vyšlo ze mě. "Ano. Jsi moje sestra." Řekl a já se jen pousmála. "Jak ti ale můžu věřit?" Zeptala jsem se a on pokrčil rameny. "To nevím..." řekl. "Počkej... Ryan... není to i jen Rye?" Zeptala jsem se. "Je... takhle si mi říkala jen ty." Řekl a usmál se. "Rye... Rye... Rye..." opakovala jsem si a chytila se za hlavu. Chtěla jsem si vzpomenout. V tu chvíli se mi zamotala hlava a já spadla na zem. "Carol!" Zakřičel Minho. Asi ke mně přiběhl, protože mě někdo chytil. Měla jsem totiž zavřené oči. Jo byl to on. "Pojď..." řekl a chtěl mě zvednout. "Ne." Řekla jsem. "Co? Proč?" Zeptal se. "Asi se mi něco vybavuje." Řekla jsem a pořád se držela za hlavu. A pak se mi Ryan vybavil. Jak jsem spolu něco hráli, jak jsme se tomu spolu smáli a jak... dál už nic. Najednou se všechno rozplynulo a já otevřela oči. "Ne..." řekla jsem a podívala se na Ryana. "Ryei..." řekla jsem. On se na mě podíval. Usmála jsem se a do očí se mi nahrnuly slzy. On se taky usmál a on i Minho mi pomohli vstát. Hned na to jsem se k němu naklonila a objala ho. "Bože můj, Ryei..." řekla jsem a oba jsme se usmívali. "Taky jsi mi chyběl." Řekla jsem nakonec.

Ryan/Rye: