Holka z Labyrintu

Blízko smrti

"Minho?" Přerušila jsem ho a ukazovala za placera. "Tak to je špatný." Řekl a ihned se zvedl. Brány se ještě nezavřely.

Oba jsme doběhli k hloučku placerů, který se začal pomalu zvětšovat. "Co teď budeme dělat?" Znervózněla jsem. "Kdykoliv sem můžou vběhnout rmutové a všechny zabít." Řekl Minho a hlouček se zvětšoval. "Ne... to není dobře, že se tady takhle shromažďujeme..." Řekla jsem a postupně ve větě zvýšila hlas. "Prosím! Poslouchejte!" Přerušila jsem šeptající si dav. "Musíme čekat to nejhorší. Musíme se schovat." Řekla jsem když se na mě všichni otočili. "Nevíme, co se stane." Řekl někdo z placerů. Asi Jasper to byl. "To je další důvod." Ozval se Alby. "Caroline má pravdu. Musíme se schovat. Takže všichni honem běžte a uhaste všechny světla. A každý se shovejte do nějakého domku. Hned!" Křikl Alby a následně se všichni rozběhli. Všichni běžci automaticky běželi uhasit světla a zbytek se běžel schovat. Pomohla jsem s hašením a ve chvíli, kdy jsme zhasli poslední světlo, se ozval takový ten ošklivý nepříjemný zvuk co rmut vydává. "Ne... kam teď?" Pošeptala jsem, jelikož jsem zrovna byla na místě, kde nebyl žádný domek a musela bych běžet přes volné prostranství, kde by mě nějaký rmut 100% zahlédl, kdyby se u brány objevil... Minho tam byl v tom domku a i přes tu tmu jsem viděla, jak je nervózní. Chtěl vyběhnout za mnou, ale já mu na dálku rázně naznačila, aby se ani nehnul. Jediné, co jsem tu měla, byla hromada z klacků a klád hned vedle stromu. Pak jsem ho uviděla... rmuta... Na nic jsem nečekala a rychle se tam schovala.

Bylo ticho. Jediné, co bylo slyšet, bylo pár rmutů chodících po placu. Samým strachem jsem téměř nedýchala. To ošklivé chrastění a zvuky bylo slyšet všude. Ani jsem se nehla a víčka očí měla silně přimáčklá k sobě. Jako bych tomu snad takhle mohla utéct. Jako bych díky tomu byla v bezpečí.

Následně jsem ten zvuk uslyšela přímo vedle sebe. Lekla jsem se a zprudka otevřela oči. Nejbližší rmut se pohyboval vedle mě a díky perifernímu vidění jsem nemusela ani otáčet hlavou. Stejně bych to ani neudělala. Mohl by mě zpozorovat. Pootevřela jsem pusu, aby se mi lépe dýchalo. Snažila jsem se i přes to nevydat ani hlásku. Slzy mi začaly stékat po tvářích. Nechtěla jsem umřít. Myslela jsem na Rye, který se mi vrátil. Na Minha a na Newta, které jsem poznala. A pak už jsem nebyla schopná myslet na nic jiného, než na ty zvuky rmuta vedle mě.
Pořád tam stál.
Proč?
Ať už jde pryč.
Prosím.
Prosím...

___________________

Ahojte! 👋
Tak jsem tady s další kapitolkou. ❤
Doufám, že se příběh stále líbí. 😊
Omlouvám se za případné chybičky. (klidně když nějakou najdete, tak to k tomu písněte, budu moc ráda) 🙈
Budu určitě ráda i za každý komentář 💬, hvězdičku ⭐ a pokud u mě ještě nemáte follow, tak i za ten. 😊

U další kapitolky zase papááá... 💜💜💜