Forever is a long time [Marcus and Martinus]

11. Kapitola

Když jsme se od sebe odtáhli, kvůli nedostatku kyslíku, řekl větu která mi vyrazila dech.

"Chtěla by si semnou chodit?"

Dlouho jsem neodpovídala a on asi poznal že jsem trochu mimo teď.

"Asi bych tě měl nechat přemýšlet, nebo aby si mi dala facku, nebo tak něco ne?" Řekl a zasmál se.

"Martinusi, nikdy nebudu šťastnější než s tebou."

"To znamená ano?" Řekl s jiskrama v očích.

"Ano!" Řekla jsem a objala ho. Následně mi dal dlouhou pusu, ale museli jsme se odtáhnout protože už někdo šel ke škole.

"Hele, bude ti hodně vadit, když to zatím nebudu nikomu chtít říct?" Řekl a já měla pocit že mi čte myšlenky.

"Nebude, zatím je to naše tajemství"

"Dobře, támhle jde Marcus, tak zatim pp."

"Pp, odpoledne se někde najdem."

"Miluju tě" řekl ještě než odešel. Znělo to tak strašně opravdově, od srdíčka.

"Taky tě miluju" Zašeptala jsem, když v tom jsem zahlédla Miri.

"Ahoj!" Zavolala na mě už z dálky.
Když přišla blíž také jsem ji pozdravila a jako vždy jsme se objali.

"Doufám že se chystáš promluvit s tím Martinusem"

Když řekla to jméno, srdce se mi rozbušilo a chvíli jsem nevnímala okolí.

"Země volá Theu!" Zvýšila hlas a zamávala mi rukama před obličejem.

"Jo, jasně ale teď jdeme na hodinu"

Vypadala z moji odpovědi docela překvapeně, ale já už jsem si jí nevšímala, protože právě otevřeli školu.

Hledala jsem blonďatou hlavu abych uloupila alespoň jeden pohled, ale nebyl tady. Asi už je vevnitř.

Když jsem přišla do třídy, byl tam. Hned jak jsem vešla, obrátil na mě pohled jako kdybych ho přitáhla magnetem.

Pak ale pohledem rychle uhnul, protože na něj začal mluvit Marcus.

Chtěla jsem je pozdravit, jenže v tom vešel do třídy učitel a tak jsem rychle došla ke své lavici.

Ta hodina trvá celou věčnost. Nemohla jsem na něj přestat myslet. Jenže z myšlenek mě přes to dostal učitel.

"..Tak třeba slečna Larsen." Řekl naštvaným hlasem a všichni otočili pohled na mě.

"Promiňte, ale asi jsem přeslechla otázku.." Řekla jsem.

"To jsem si všiml když pořád koukáte na.." Nedořekl to a ze třídy  se ozvala odpověď.

"3,14"

"Výborně pane Gunnarsene. A pro vás slečno, to byla hodnota pí."

"Děkuju" zašeptala jsem při pohledu na Martinuse, tak aby si toho nikdo nevšiml.

~~~
Konečně skončila škola. Utekla jsem ze třídy, co nejrychleji to šlo jsem se oblékla a vyrazila domů. Nechtěla jsem nikoho potkat. Až na jednoho člověka.

"Theo!" Ozvalo se za mnou, otočila jsem se a viděla Martinuse jak běží směrem ke mně.

Když je mě doběhnul byl celý udychaný.

"Ahojky" Pozdravila jsem ho a místo toho aby se mi dostalo odpovědi se jeho rty přilepili na ty mé.

Po chvíli se ale odtáhl.

"Ahoj lásko" Řekl a já myslela že se rozteču.

"Chtěl by si jít k nám? Dělat úkoly a tak."

"Moc rád, ale pod jednou podmínkou."

"Jakou?" Řekla jsem nejistě a on se usmál.

"Nebudeme se učit matiku! Nesnáším matiku!" Oba jsme se po jeho slovech začali smát.

"Dobře."

Chytl mě za ruku a já se na něj usmála.

~~~
Když jsme přišli domů, nikdo tam nebyl, což bylo dobře, jinak by byl Martinus terčem výslechu mých rodičů.

Nakonec jsme se neučili, ale sedli si na gauč a povídali si. Byl to zatím nejlepší den mého života.

Byla jsem hodně unavená. Martinus to okamžitě poznal.

"Pojď se prospat." Usmál se.

"Ne, jsem v pohodě." řekla jsem a víčka se mi zavírala.

Najednou mě popadl do náruče a nesl mě do pokoje. Opřela jsem se hlavou o jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce.

Položil mě na postel a dal mi pusu do vlasů.

"Hezky spinkej"

"Buď tady prosím" Řekla jsem už v polospánku.

"Neboj se, budu tu až se vzbudíš" Řekl a já mohla klidně usnout.

______________________________________
Ahojky, tady Klaris.💞
A taky nová Afííí kapitola!😂😍
Doufám že se vám líbí.😊
Děkujeme moc za vaše krásné komentáře.🤤

Pp.💞