Forever is a long time [Marcus and Martinus]

18.kapitola

Seděla jsem na sedačce v taxíku a přes slzy koukala na rychle ubíhající krajinu.

Nervózně jsem v ruce žmoulala kapesník a každou minutu koukala na mobil.

Tak hrozně moc jsem si přála aby mi přišla zpráva, od toho blonďáčka.Že mu nic není, že je v pořádku a může jít domů.Snad nikdy jsem si nic nepřála víc jak tohle.

Konečně jsme zastavili před nemocnicí a já vystřelila ven jak neřízená střela.

V nemocnici se moc nevyznám, protože jsem tu byla maximálně na rentgenu.

Doběhla jsem k recepci, která byla hned naproti vchodu a stála tam velice mile vypadající sestřička.

,,Dobrý den, potřebovala bych najít Martinuse Gunnarsena" vychrlila jsem na ní tak rychle, že jsem tomu nerozuměla ani já.

,,Počkejte minutku" řekla a usmála se.Minutu?Tak dlouho?!Do tý doby umřu starostí!

Vyčerpaně jsem vydechla a opřela si čelo o vysoký pult.Za chvilinku opravdu přišla.

,,Takže Martinuse Gunnarsena, jsme asi před hodinou přijali a podstoupil vyšetření.Nevím ale jestli vám mužů říct jeho zdravotní stav.Jste s ním nějak příbuzná?" zeptala se mě.Byla velice milá a trpělivá, za což jsem jí byla opravdu vděčná.

,,Jsem jeho přítelkyně" vyhrkla jsem.Jen mi ukázala své bílé perličky a pokračovala.

,,Takže, pan Gunnarsen prodělal střední otřes mozku, k porušení lebky naštěstí nedošlo.Nevíme jaké budou následky, ale k výpadku paměti by dojít nemělo.Leží na pokoji 118 v 3.patře" dořekla a já chvíli popadala dech.V hrudi se mi usídlil nepříjemný pocit a na srdci se mi usídlil velký černý mrak.

,,Děkuju" řekla jsem a vyletěla směrem na schody.Snad nikdy v životě jsem neběžela tak rychle.

Když jsem konečně v jednom patře uviděla nápis 3.patro zaradovala jsem se a našla všechny zbytky síly abych našla pokoj 118.

Byl až skoro nakonci chodby a já tam bez klepání vletěla.

Ležel tam.Mezi čtyřma bílýma stěnama.Na bílé posteli s bílým povlečením.Okno se zatáhlýma žaluziema a byl napojený na pár hadiček.Ležel, bez jediného pohybu, jen vypracovaný hrudník v nemocniční košili se mu pomalu zvedal.Barva v obličeji taky žádná.

Tenhle pohled mi opět vehnal slzy do očí a já k němu pomalým krokem přešla.

Sedla jsem si na židli a vzala ho za ruku.Přejel mi mráz po zádech, když se naše pokožky otřely, protože byl studený jak led.

,,Martinusi." Šeptla jsem a z oka mi vytekla jedna neposedná slza.

Najednou se jeho ruka v té mé pohla a já se překvapeně podívala do těch dvou čokoládek, které na mě zmateně koukaly.

,,Panebože Martinusi!" vykřikla jsem a rychle ho objala.To co ale řekl mi naprosto vyrazilo dech a trvalo hodně dlouho než jsem ho zase našla.

,,Kdo jsi?"

----————
Helloo here is Maggie❤
Takže teď mě chcete všichni zabít😂🙏
Ale ještě není všem dnům konec, tak si počkejte na další kapitolu od Klaris🙈💓
maggie