Forever is a long time [Marcus and Martinus]

24. kapitola

"Polib mě!"

Nastalo ticho. Prolomil ho až Martinusův rozzuřený hlas.

"To nemyslíš vážně!"

"Jo, myslím." Řekl sebevědomě.

"Mám i jinou možnost? Nějaký jiný úkol?!" Řekla jsem už trochu zoufale. Nikdy, NIKDY bych tohle neudělala, proto jsem se snažila najít kompromisy.

"Jo, máš. Buď si svlékneš triko, nebo si za tebe vezme úkol Martinus, když má tolik keců."

"Vezmu úkol za ní!" Řekl a já ztuhla.
Dan se zhluboka nadechl a řekl mu úkol.

"Řekni tady Thee, co si jí měl říct a ještě si to neudělal." Řekl vítězným slovem Dan.

Co mi neřekl?! Myslela jsem.. Doufala jsem že si říkáme všechno..

Nejen na Martinusovi, ale i na Marcusovi a Ellen byla vidět nervozita.. Vypadali jako že ví o co jde.

Sakra jsem tu snad jediná která neví o, jak se zdá důležité věci?!

"Theo.. já.." Řekl..

"Co?! Co je tak, asi důležitého a já to nevím?!"

"Měl jsem ti to říct už dávno.. Theo, teď se na mě prosím nezlob.. Já a Marcus jedeme na tour a bude to na půl roku a.."

"Kdy?!" Vyhrkla jsem ze sebe, když už mi slzy stékaly po tvářích.

"Za týden." Řekl a sklopil zrak k zemi.

To už jsem se rozbrečela úplně.

Nemůže mě opustit! Já nemůžu být bez něho ani hodinu a on odjíždí na půl roku?!

Vyběhla jsem od tamtud. Nevím kam jsem běžela, ale myslím že to byla lepší volba než tam sedět a utápět se v slzách.

*Martinuss POV*

Dořekl jsem to a sklopil zrak aby neviděla že brečím..

Vyběhla pryč z místnosti.

"Theo! Počkej!" Zavolal jsem na ni ale vyběhla ven.

"Nooo, dobrý." Řekl Dan a začal tleskat.

To už jsem nevydržel a bezhlavě se na něj vrhnul..

"Martinusi přestaň!" Slyšel jsem Miriam, pak se přidali všichni ostatní.

Au.. Dal mi pěstí a já jen cítil jak mi začíná téct krev z nosu.

Za pět vteřin jsem už na sobě cítil ruce Alexe a Marcuse..

Odtrhli nás od sebe.

"Dobrý, dobrý, jsem v pohodě!" Řekl jsem a značně se uklidnil.

Pak jsem ale rychle vyběhl ven.

"Theo! Theo slyšíš mě?! Já se omlouvám!"

Nikde tam nebyla..

*Theas POV*

Rychle jsem za sebou zavřela dveře a zamkla. Vyběhla jsem do pokoje a praštila sebou na postel.

Brečela jsem. Když v tom někdo přišel domů. Asi rodiče.

Moji teorii jsem vsak hned vyvratila..
Slyšela jsem dupot na schodech. Než jsem stačila nějak zareagovat nebo utéct, stál mezi dvěmi Martinus.

"Theo, já se omlouvám. Měl jsem ti to říct.. Promiň.. Odpustíš mi?"

"Martinusi, já.."

______________________________________
Ahojkyy tady Klaris🤗
To je ale sranda to takhle ukoncit😂 Ne, dělám si srandu, jen vás chci trošičku napínat.🙄
Co si myslíte že se stane?😏

Pp.💕