The Truth Untold

[22]

Charlie

◼▪◼

Byl pátek. Tyto dny většinou Charlie doma jen odhodil batoh a celý zbytek dne strávil se Steph nebo s kamarády. Tak, jak ho měl ale strávit dnes, ho ještě nestrávil. Ani nijak podobně.

   Byly dvě hodiny odpoledne, když skončil ve škole, skočil do auta, kterým ten den výjimečně přijel, a jel vyzvednout Gabriela. Ten se totiž rozhodl, že poprvé od té doby půjde navštívit svého tátu v léčebně. A Charlie ho nemohl nechat jít samotného.

   Když zastavil před jeho školou, už z dálky Gabriela viděl, jak se loučí s nějakým klukem. Překvapilo ho, když se ještě objali. Gabe mu nikdy o žádném kamarádovi neřekl.

   Jeho auta si všiml hned. S velkým úsměvem k němu došel, sportovní tašku s věcmi z předešlého týdne hodil na zadní sedadlo a posadil se na místo spolujezdce.

   Charlie hned nastartoval. "Ty máš kamarády?" zeptal se rýpavě s úšklebkem na tváři.

   "Neil," odpověděl v klidu Gabriel. "Seznámili jsme se nedávno díky projektu, na kterým dělá o LGBT komunitě. Příští týden jdeme nejspíš spolu na večeři. Prý rande."

   Charlieho to zaskočilo, jen o na sobě nedal znát. Snažil se maximálně soustředit na cestu. "Wow, tolik informací."

   Gabe pokrčil rameny a usmál se. "Aby ses nemusel více ptát."

   Charlie pořádně nevěděl, jak to mezi sebou mají. Od toho dne, kdy ho Gabriel líbal, aby mu otevřel oči, uplynul už týden. Charlie to přímo včera urovnal se Steph (přiznala se mu, že za ten týden, co spolu nebyli, taky líbala někoho jiného, a tak se rozhodli pro nový začátek) a jinak to vypadalo, že se beze slovně domluvili o tom nemluvit. Vlastně na to zapomenout.

   A Charlie nevěděl, jak se vůči tomu cítit.

   Bavili se ale s Gabrielem jako za starých časů. Naprosto bez problémů. A ještě do sebe ze srandy rýpali ohledně vztahů.

   Do deseti minut dojeli na místo. Gabrielovi viditelně poklesla nálada a znervózněl. Charlie mu věnoval povzbudivý úsměv, než vystoupili z auta.

   Když vcházeli do léčebny, která kupodivu nevypadala tak děsivě, jak Charlie z filmů čekal, Gabriel ho hned za vchodem zastavil. "Nechceš raději počkat v autě?" zeptal se. "Táta tě nemá zrovna v lásce, víš co."

   Charlie to na setinu zvážil, ale hned zavrtěl hlavou. "Nepůjdu s tebou až k němu, nejsem sebevrah a ty bys to taky nejspíš nepřežil. Ale v autě čekat taky nebudu. Budu hned na chodbě."

   Gabriel tiše přikývl. Chvíli stáli v tichosti, než se rozhodl jít za sestřičkou schovanou za pultem, která vypadala jen o pár let starší než oni sami. Charlie se otočil tím směrem, zatímco si Gabriel domlouval návštěvu.

   "Můžeš jít se mnou," řekl, když se vrátil. "Je tam místnost, ze který se budeš moct dívat dovnitř bez toho, aby tě táta uviděl. Bude tam i nějaká doktorka, aby sledovala tátovo chování a reakce."

   "A opravdu tam můžu?" zeptal se nejistě Charlie. V tu chvíli do haly vešla jiná sestřička, která na ně s úsměvem mávla.

   "Jo, rodinní příslušníci tam můžou," zamumlal Gabriel, když se rozešli za sestřičkou.

   "Co jsi jim řekl?" ušklíbl se Charlie. 

   "Klid. Jsi můj bratranec z druhého kolene nebo tak něco. A když po mně chtěla alespoň tvou občanku, řekl jsem, že ti ukradli doklady, když jsi přiletěl z Kanady. Vzala to," odpověděl Gabriel. Podle jeho hlasu Charlie usoudil, že na žádný vtípky teď prostor nebyl.

   "Dobrá improvizace," uznal Charlie, ale dál už mlčel. Dokud nedošli ke dveřím, u ktrrých se sestřička zastavila.

   "Tady. Chvíli počkejte, do pár minut by měla být hotova návštěva, co je tam teď. Doktorka vás pozve dovnitř," oznámila jim milým hláskem a rychlým krokem odešla pryč.

   Charlie okamžitě využil šance a vyvalil se na jednu ze stoliček na chodbě. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde ani živáčka.

   Gabriel chvíli stál a propaloval dveře, kterými měl za chvíli jít dovnitř, pohledem. Nakonec ale jen frustrovaně vydechl a posadil se vedle Charlieho. "Nervózní?" zeptal se. 

   "Naposled, co jsem ho viděl, mi rozbil hlavu a nebyl jsem schopný tři dny fungovat. Takže jo, docela jo," zamumlal. Charlie mu neviděl do obličeje, jelikož byl Gabriel předkloněný a opíral se o kolena. Když mu ale odpověděl, Charlie se předklonil také.

   "Hej," snažil se získat jeho pozornost. "Nemusíš se ničeho bát. Určitě tě s ním nenechají samotného. A můžeš kdykoliv odejít. Já budu hned vedle."

   Gabriel přikývl. Ale to bylo tak vše, co udělal. 

   Charlie nevěděl, do jaké míry by bylo v pořádku ho utěšit. Kdyby šlo o Steph, věděl by přesně, co teď udělat a pravda byla, že nic jiného ho teď nenapadalo, i když věděl, že to udělat nemůže. Steph by objal, šeptal jí uklidňující slova do ucha a sem a tam by ji políbil. S Gabrielem nemohl, i když by rád.

   Jenže Gabriel byl čestný. I když by Charlie možná i zkusil něco víc, to, že se dal zpátky dohromady se Steph, znamenalo pro Gabriela přetržení všeho. Nechtěl být ten, co ničí vztahy a Charlie se nesnášel jen za to, že na to vůbec pomyslel.

   A tak jen zůstal sedět. Nevěděl, jak vyjádřit Gabrielovi podporu bez toho, aby to nevypadalo, že se snažil o něco víc. 

   Naštěstí se ale do minuty otevřely dveře. Vyšla nějaká paní, která nejspíš byla na návštěvě a za ní stála doktorka v bílém plášti. Představila se Gabrielovi a v rychlosti mu řekla vše o tátovi za poslední dobu. Gabriel jen nervózně přikyvoval.

   "Hodně štěstí," zašeptal Charlie těsně před tím, než šel Gabe úplně dovnitř. V místnosti, kde se měl potkat s tátou, byly dva stoly, u každého tři židle. V rohu místnosti stála ochranka. A na jedné ze židlí už Gabrielův táta.

   Vypadal líp, než si ho Charlie pamatoval. Vlasy měl upravené, jak se o něj starali, a na sobě měl čisté oblečení. Kolem ruk měl pouta.

   "Vzhledem k historii s jeho synem je musí mít," vysvětlila doktorka, když viděla, jak se Charlie vyděšeně dívá. "Vůbec se tedy divím, že ho Gabriel přišel navštívit."

   Charlie neodpovídal, jelikož Gabriel už si sedal na stoličku naproti jeho tátovi. 

   "Ahoj, tati," zazněl Gabrielův hlas kolem Charlieho tak hlasitě, až se lekl. Doktorka jen upřeně sledovala Gabrielova tátu a dělala si nějaké poznámky.

   Jeho otec byl dlouhou chvíli zticha. Sledoval Gabriela ospalýma očima. Charlie by přísahal, že to ticho trvalo i tři minuty, než Gabrielův otec promluvil. "Tati? Co je tohle za vtip. Já nemám syna. Zemřel. Zemřel s mojí ženou při autonehodě."

   Místností se rozlehlo Gabrielovo zalapání po dechu.

   "No," ozvala se doktorka vedle Charlieho. "Tohle bylo nečekané."

◼▪◼