The Truth Untold

[34]

Charlie

◼▪◼

Kdyby někdo řekl, že dobrá nálada v dalších dnech mezi nimi poklesla, podcenil by to. Ona doslova umřela.

   Jakmile Charlie před třemi dny řekl Gabeovi, že stipendium nedostal, nastala napjatá atmosféra, která přetrvávala od té doby neustále. Nikdo nechtěl vytáhnout to, co se bude dít v září.

   Ale i přes to všechno Charlieho překvapilo, jak to Gabriel vzal. Jelikož se tak složil ten den, čekal, že reakce na to bude podobná. Ale on byl celkem v klidu. 

   Když ale teď spolu byli (šli se projít do parku s cílem, že si dají kávu u Jade), Gabriel byl mimo. Neustále kontroloval svůj telefon a převážně mlčel. Kdyby Charlieho nedržel za ruku, myslel by si, že s ním ani není.

   "Jestli se ještě párkrát podíváš na ten mobil, přísahám, že si začnu myslet, že čekáš na pozvání na rande od někoho jiného nebo něco takového," promluvil Charlie, když se Gabriel zase koukl na prázdnou zamykací obrazovku.

   Gabriel strčil telefon rychle do kapsy a pevněji stiskl Charlieho ruku. "Promiň, já jen... To je jedno."

   "Není to jedno," nenechal se Charlie. "Děje se něco? Očekáváš něco důležitého? Mně to můžeš říct."

   Gabriel jen stáhl rty do úzké linky. Nejspíš zvažoval, jestli mu to má říct nebo ne. A tak Charlie pokračoval: "Gabe, fakt nesnáším to ticho mezi námi poslední ty tři dny. Můžeme, prosím, nemyslet na to, co přijde? Mluv se mnou."

   "Omlouvám se," povzdechl si Gabriel. "Ty se snažíš a já se chovám jak naprostý debil."

   Charlie pustil jeho ruku, obmotal se kolem jeho paže a položil mu hlavu na rameno. "Já to chápu, Gabe. Nemáš se za co omlouvat, vím, že to máš těžký. Ale taky tě zná už na tolik, abych věděl, že je ti vždy lépe, když s někým mluvíš, i když ti to tak nepřijde."

   Gabriel se uchechtl a přikývl. Pak vytáhl z kapsy telefon. Zamykací obrazovka byla furt prázdná. Charlie očekával vysvětlení, proč svůj mobil pořád kontroluje.

   "Nechtěl jsem ti o tom říkat, dokud nebudu mít jasnou odpověď. A jelikož jsou za pět minut čtyři a já měl dostat odpověď právě do čtyř, může se to stát každou chvíli. Nebo možná až zítra do čtyř."

   Charlie stále nechápal. Ani o trochu víc.

   "Já prostě věděl, že stipendium na školách, kam se hlásíš, mi nedají. Na to jsou ty školy až moc dobré, ještě k tomu v Chicagu. Takže když jsem se dozvěděl, že jsi to celé udělal, neměl jsem naději. Ale pokoušel jsem si najít v Chacagu alespoň práci, ještě ten den."

   Charlieho tvář se rozzářila. "Takže budeš mít práci v Chicagu?!"

   "Ne," odpověděl hned Charlie. "Naprosto nic jsem nenašel. Ještě s mým vzděláním."

   "Tak co to je?" zeptal se Charlie.

   "Vkládal si do mě moc nadějí, Charlie. Na nejlepší školu v Chicagu by mi stipendium jen tak nedali. A tak-"

   V tu chvíli se Gabrielovi v ruce rozsvítil mobil. Charlie i z toho špatného úhlu viděl ikonku Gmailu. Zvedl tázavý pohled ke Gabrielovi, který jen tupě zíral na obrazovku.

   "Co to..." začal Charlie. "Je to to, na co čekáš? Tak ten mail otevři, ne?"

    Gabriel ještě chvíli mlčel, až mu obrazovka zase zhasla. Opětoval Charliemu jeho pohled. "Zkusil jsem to taky," řekl. "Zkusil jsem zažádat o stipendium na jedné vysoké škole v Chicagu. Je malá, neznámá... ale o to větší šance, ne?"

   Charlie pomalu otevřel pusu, ale slova nevycházela. Srdce mu začalo rychleji bít. "V-vážně?"

   "Jo," pousmál se Charlie. "A teď mi přišla odpověď. Moje poslední naděje."

   "Tak to otevři, dělej!" vyjekl Charlie. Nejraději by mu vytrhl telefon z ruky a hned si mail přečetl, ale tohle byla především Gabrielova věc. A tak jen zaťal pěsti a netrpělivě čekal.

   Gabriel odemkl pomalu telefon a rozklikl notifikaci. Pak se od Charlieho trochu otočil a začal číst.

   Charlie zavřel oči. Začal se modlit ke všem existujícím i neexistujícím bohům, i když to nikdy nedělal. Jen doufal, že to vyjde. 

   Když se dlouho nic nedělo, Charlie oči otevřel. Gabriel stále četl e-mail, i když to vypadalo, že už ho jen projíždí nahoru dolů, jako by hledal ještě něco. 

   "Gabe?"

   Gabriel zamkl telefon, dal si ho do zadní kapsy a otočil se k Charliemu čelem. Vydechl a skousl si ret. "Mám stipendium na vysokou školu v Chicagu na obor informatiky. Ne úplné, ale to už zvládnu," vychrlil.

   Charlie zůstal jako zmražený. "Neděláš si srandu, že ne."

   Gabriel se usmál tím nejhezčím úsměvem na světě a zavrtěl hlavou.

   V tu chvíli se mu Charlie rozběhl do náruče. Skočil na něj, Gabrielovy silné paže ho objaly a Charlie mu zabořil hlavu do krku. "Panebože," vydechl. "Panebože, panebože, panebože."

   "Ta škola je asi čtyři kilometry od té tvojí, ale pořád lepší než několik stovek, ne?" pokračoval Gabriel. Charlie snad v jeho hlase nikdy neslyšel takovou radost. "A párkrát už jsem mluvil s mými prarodiči o tom. Říkali mi, že celé by to neutáhli. Ale kdyby mi škola zaplatila alespoň 50%, jsou ochotní mi pomoc. A škola mi zaplatí 60%."

   Charlieho oči zaplavily slzy štěstí. Zvedl hlavu a Gabriela bombardovat polibky, než ho znovu pevně objal. 

   "Jedeme do Chicaga, Charlie," zamumlal Gabriel.

   Charlie radostí nenacházel slova. A tak jen přitiskl Gabriela ještě více k sobě, aby mu dal najevo, jak neuvěřitelně je rád.

   Při představě co bude teď pro ně následovat dostával až husí kůži. Nemohl uvěřit, že to vyšlo.

◼▪◼

no, jelikož mi už tento pátek končí škola, kapitoly asi budou často. a jelikož tady zbývají už ak jen 2-3, hádám, že tak týden dva, víc to nezabere, a skončí to, heh