yellow blossom.

Výlet

,,Mario?" Udiveně a trochu naštvaně se na mě podíval. ,,Co tu děláš?" Teď už se zeptal povýšeně. ,,Šla jsem se jen projít." Tvářil se jako kdybych mu patřila. Vlastně mu patřím. Zabíjel Vincenta pohledem a ta napjatá atmosféra se mi vůbec nelíbila. ,,Už bysme měli jít slečno." Položil mi ruku na zadá Vincent a trochu do nich zatlačil. Petr zasyče. Hlídači na mě mají dovoleno sahat, tedy když mi jde o život, nebo konflikt. Tak nechápu jeho reakci. Otočila jsem se a šla směrem domů, nechci být svědkem něčí vraždy a už vůbec ne Vincenta se, kterým jsem se teď zblížila.

Bratr rozhodl, že pojedeme jen na malý piknik. Nemohli jsme plánovat něco moc velkého, protože nemůžu do konce týden nikam odjet. Malou Jasmínu jsme nechali doma, chtěli jsme si to užit jen já a Sebastián. Vzala jsem si na sebe teplejší oblečení a šla k Sebovi do pokoje. ,,Otče. Myslím, že tohle není úplně správná věc." ozvalo se za dveřmi. ,,O tomhle s tebou nebudu diskutovat." zahřměl otec. „Chceš, aby ji zabili?" zakřičel Seb. „Patří jim už od jejího narození. Bohužel jsem musel splatit svůj dluh, za to, že jsem zabil Alexovi manželku. Jinak by teď mezi námi nebyl mír." argumentoval otec. Otočila jsem se a běžela ven. Tohle už nemůže být snad ani pravda. Jsem jen pouhá splátka nějakého dluhu? Vím, že mě otec nemá rád, ale tohle...? Zachází se mnou jako s věcí. Vždycky to tak bylo, nehledělo se na moje city a nebo na city ostatních. Utíkala jsem rychle ze schodů dolů a na posledních jsem zakopla. Připravila jsem se tvrdý bolestný pád, ale někdo mě chytil. Co to? Vzhlédla jsem nahoru a uviděla Vincentovu tvář. Zadrhl se mi dech. ,,D-děkuji." vydala jsem ze sebe stěží. ,,Pssst, kam utíkáš?" zašeptal. ,,Já-já...něco jsem zaslechla a chtěla jsem od toho všeho utéct, ale...nejde to." malém jsem se mu rozbrečela v náruči. Postavil mě na zem a vzal za ruku. „Pojď se mnou." šeptl mi do ucha. „Kam jdeme?" potichu jsem se zeptala. Jen se usmál a šli jsme někam, neznámo kam. Došli jsme na konec zahrady, kde byla díra v plotě. Už bylo šero, tak doufám, že nás nikdo neuvidí, byly by z toho velké problémy. ,,Ukážu ti místo kam chodím já, kdy chci...utéct." usmál se na mě znovu. V dálce se objevila Petřínská rozhledna. „My jdeme tam?" Ukázala jsem prstem. Jen kývl a já udiveně pootevřela ústa. „Ještě nikdy jsem tam nebyla." oznámila jsem mu. „V tom případě jsem rád, že ti mohu ukázat něco nového." ušklíbl se. Jak tam chce vylézt? „Zvládneš tam vylézt?" zeptal se. „Myslím, že ne." kníkla jsem. „Pomůžu ti, neboj se." prohladil mě po zádech. „Myslím, že to nezvládnu." roztřásla jsem se. „Dobře, tak se půjdeme projít jen do zahrady." chytl mě zase za ruku.

„Není ti zima?" zeptal se když jsem se na lavičce lehce otřásla. „Popravdě, trochu ano." odpověděla jsem. „Půjčím ti sako." sundal si jej a přehodil přes mě. Otočil se na mě a podíval se mi do očí. Zase se mi zadrhl dech. Dneska už asi po desáté. Začal se ke mně přibližovat a jemně otřel své rty o ty mé. Ucukla jsem, nečekala jsem to. Pak jsem ho, ale chytla za hlavu a políbila ho. Kde se to ve mě bere? Pak jsme už jen seděli a koukali do tmy.
______________________

ahojte lidičky, po dlouhé době zase nová část. Neměla jsem vůbec chuť psát a byla jsem dlouho nemocná, ale teď bych to měla napravit. Pokusím se ještě zítra něco vydat. ❤️ Za každou hvězdičku budu moc vděčná. ⭐️