yellow blossom.

Útěk

Ta jemnost a měkkost jeho rtů mi v mysli zůstávala celé dny. Jeho dech vonící po bílém vině, ten zážitek ještě zdokonalil. Nelíbali jsme se poprvé, ale i přesto mi v ten den připadalo tak jiné. Možná je to tím, že jsem políbila já jeho a ne on mě. Od té chvíle se mi vyhýbá, ale měla bych si o tom s ním promluvit. Vydala jsem se proto ho hledat. Zamířila jsem do jeho pracovny, kde bývá nejčastěji.

Dorazila jsem k velkým dubovým dveřím a s údivem si prohlížela prostor kolem nich. Žádní bodyguardi. To bylo zvláštní. Chtěla jsem to vzdát, protože tady asi není, když tu nejsou ani jeho gorily. Ale za zkoušku přece nic nedám. Ani jsem neklepala, proč bych taky měla, když jsem jeho žena. Otevřela jsem dveře a při tom pohledu jsem okamžitě ztuhla a byla jsem schopna si dát jen ruku před pusu. Bylo mi jasné, že tohle dělá a byla jsem s tím i smířená. Ale, že to někdy uvidím na vlastní oči jsem si nemyslela. V jednom okamžiku se má myšlenka na jeho rty, v hlavě, rozplynula jako obláček. Jak mě uviděl okamžitě se vzpamatoval a slezl z ní, začal si rychlým tempem nandavat kalhoty a snažil se mi to vysvětlit, ale já byla jako opařená a jen koukala na ten stůl, kde ji před chvílí šukal. Až v moment kdy se mě dotkl jsem se sebrala a utekla do svého pokoje. Už vím proč se na mě ta červenovlasá děvka furt tak koukala, jako kdyby mě chtěla zabít.

Nevěděla jsem, jestli brečet a nebo se smát. Každý nádech byl neskutečně těžký, díky sevřenému hrudníku. Pokud jsem k němu začínala něco cítit, což pochybuji, chápu proč mě to tak vzalo. Pořád jsem měla raději Vince, než jeho. Nedokázala jsem zastavit tok těch otravných myšlenek, ani ve vaně. Dokonce, ani knížka nepomohla.
Rozhodla jsem se proto utéct. Nevím kam, ale chci se podívat do města. Oblékla jsem si to nejméně nápadné oblečení, co jsem měla a vyrazila. Potichu jsem otevřela dveře. Strašlivě jsem se lekla, když u dveří seděl Petr a...spal?
Po tomhle zjištění jsem pokračovala dál a bylo mi jedno, že je hned za mnou a může mě kdykoliv vidět. Pro jistotu jsem, ale přidala na kroku a odcupitala ke schodům. Měla jsem štěstí, že zrovna teď nikdo ve vstupní hale nehlídal. Aspoň jsem si to myslela...
„Ale kampak, poupátko?" ozvalo se za mými zády.
Sakra!
„Ehm, já...jdu vyvenčit psa," vyblekotala jsem.
Cože?! Však žádného nemáš.
„A kam se ten pejsek zatoulal?" ušklíbl se, když si stoupl před mou maličkost. „No víš, já si ho jdu koupit," zalhala jsem. „Ale ty víš, že nemáš dovoleno chodit ven sama, že?" usmál se, protože to právě teď vyhrál. „Proto jsem se snažila utéct, sakra Vincente! Ty musíš být fakt všude!" uraženě jsem si založila ruce na prsou. „Tak ho půjdeme koupit spolu," řekl a vzal mě za ruku.

„Je ti jasný, že psa doopravdy nechci?" zeptala jsem se, když jsme byli v autě. „Ano, je mi to jasné," usmál se a ještě dodal, „beru tě úplně někam jinam."

_______________________

Miláčci, odhodlala jsem se napsat další kapitolu. Snad se líbila.❤️