yellow blossom.

Svatba

Už jsem nachystaná stála před zrcadlem a měla jsem na krajíčku. Nemohu tomu pořád uvěřit. Cizinec se stane mým manželem a muž, kterého mám ráda na nás bude jen z povzdálí dohlížet. Za těch pár dní jsem si Vincenta opravdu oblíbila, velice si rozumíme a je ke mně milý jako nikdo před ním. Kéž bych byla z normální rodiny. Chodila bych do školy s mými vrstevníky, po škole by mě matka vítala polibkem na tvář, možná bych vyzvedávala Jasmínu ve školce. Mohla bych být s Vincentem bez strachu, že nás někdo zabije až nás uvidí spolu. Rodiče by mne měli rádi. Všechno by bylo tak krásné. Na tohle já mám bohužel smůlu. „Jsi překrásná", ozvalo se za mnou. „Ah, Lindo", usmála jsem se na svou sestřenici, „tak moc jsi mi chyběla." Objala mne a vtiskla mi pusu na čelo. „Eduard zemřel", smutně se usmála. „To je mi líto", hrála jsem smutek. Ona o tom moc dobře věděla a začala se lehce smát, aby to nebylo slyšet, a já s ní. Chtěla bych, aby moje matka jako ona, jako má nejlepší kamarádka.

„Nyní se můžete poprvé políbit", promluvil naposled oddávající. Nasucho jsem polkla a doufala, že se na to nedivá Vincent. Letmo jsem Petra políbila a neochotně ho chytla za ruku a otočila se s ním k obrovskému davu lidí. Všichni to byli teď moji příbuzní. Budu se s nimi teď vídat při každé větší příležitosti a přesto nebudu mít šanci si je všechny zapamatovat. Všichni měli neutrální výraz, jak jinak. Nikdo nevydal ani hlásku. Petr jen mávl rukou nad svou hlavou a začala hrát kapela. Všichni se začali rozcházet ke stolům s jídlem a alkoholem. „Představím ti svou matku", šeptl mým směrem můj manžel. Nedočkal se ode mne žádné reakce, jen jsem ho následovala.

Jeho matka působila jako velice přísná sebevědomá přísná žena. Bála jsem se už teď a to na mě ještě nepromluvila. Pár kroků před ní se na mne usmála. Zaskočila mě a malém jsem se zadusila svou slinou. Na ten vřelý úsměv nikdy nezapomenu. „Ahoj, jsem Belinda", podala mi ruku s úsměvem. „Já jsem-", chtěla jsem se představit. „Já vím, zlatíčko." A usmála se znovu. „Matko", zasyčel Petr, „můžeš toho nechat?" Bylo opravdu zvláštní, že se na mě takto usmívá a je velmi milá, ale nemusel po ní takhle vyjíždět. Pak řekla lehce smutným tónem: „Nikdo si nás vůbec nevšímá. Všichni se ženou za alkoholem." Poté mne Petr chytil za ruku a mířil se mnou k domu. „Co děláš?" zasyčela jsem na něj. „Už to dál nevydržím", a stiskl mou ruku ještě víc.

Dotáhl nás do mého pokoje. Udiveně jsem se na něj podívala a řekla: „Co chceš dělat?"
Jeho oči najednou nabrali tmavší odstín. Vypadal jako šelma, co chce svou kořist. Na chvíli jsem se cítila jako malá nevinná antilopa. Vrhl se po mě a začal ze mě strhávat šaty. Snažila jsem se bránit, ale marně. Chytl mne za obě ruce a táhl mě k mé posteli. Hodil se mnou jako s pytlem a začal si rozepínat pásek. Rozbrečela jsem se. Najednou se zarazil a pásek si zase zapnul. Vzal mou deku, co mám vždy u postele a přikryl mne s ní. Utřel mi slzy a odešel. Nic zvlášťnějšího jsem ještě nezažila. Ten člověk je plný překvapení...

___________________________
Milé čtenářky, velice se omlouvám za velmi dlouho pauzu. Nebyla inspirace a ani chuť psát. Ale jsem zpět. Doufám, že se kapitola líbila a omlouvám se za případné chyby. ❤️