yellow blossom.

KFC

„Květino?" ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se a hned toho litovala. „Capo?" šeptla jsem jeho směrem. „Přemýšlel jsem." začal se blížit ke mně. Couvla jsem a narazila zády do svého stolu. Sakra. „Co kdybychom uskutečnili svatbu dříve?" zašklebil se. Jen jsem na něj vykulila oči. „Už jsme se nějakým způsobem poznali, všechno na svatbu už je zařízené. Myslím si, že tedy není na co čekat." usmál se na mě sebejistě. „To nejde!" odpověděla jsem mu rázně. „Ale jistě jde to. Svatba bude hned zítra, oznámil jsem to tvým rodičům. A souhlasí." dořekl a vzal mou bradu mezi palec a ukazováček. Chtěl mě políbit, ale já ucukla hlavou na stranu. „Zahráváš si." zasyčel a šel pryč. Blbec.

Šla jsem se projít do zahrady, abych si trochu pročistila hlavu.

Svatba...už zítra.

Byla už docela tma, tak byl venku klid a občas mě ovanul jarní vánek a tiše šustily stromy. „Co tady děláš takhle sama, večer?" Nadskočila jsem leknutím. „Už zítra bude ta svatba." objala jsem ho. Cítila jsem jak se napnul. „Narozeniny mám až za dva dny. To přece nejde." povzdechla jsem si. „Oni můžou dělat úplně co chtějí. Máš peníze a moc, máš všechno." vyslovoval to se špetkou nenávisti. „Jsem opravdu zoufalá." měla jsem na krajíčku, ale nechtěla jsem se mu tam rozplakat. „Budu tam s tebou." usmál se a pohladil mě po vlasech. „Když já mám strach Vinci. Co když na to přijdou?" zabořila jsem mu hlavu do hrudě. „Nepřijdou, neboj se." a s těmito slovy mě políbil.

„Vážně jsi nikdy neměla hranolky?" smál se mi už asi pět minut Vinc. „Ne! My jíme jen to, co nám uvaří. Musíme mít jen to nejluxusnější jídlo. Otec chtěl dokonce najmout do kuchyně i nějakého slavného kuchaře z Francie." zafuňela jsem naštvaně. „To tě nikdy nenapadlo dát si nějaké takové jídlo v obchoďáku?" zeptal se. „Noo...nenapadlo." smutně jsem se na něj koukla. „Pojď!" vzal mě za ruku a táhl mě úplně někam pryč z našeho pozemku. „Počkej! Budou nás hledat." vyjekla jsem. „Když půjdeš rychle, ani si nevšimnou, že jsi pryč." cvrnkl mi do nosu. Jen jsem zatřásla hlavou a následovala ho. Došli jsme do nějaké ulice, kde bylo ještě dost lidí na to, že bylo takhle pozdě večer. Bylo tady spoustu malých obchůdků. S botami, kabáty, suvenýry, zákusky a podobnými věcmi. Na rohu byla restaurace se svítící cedulí KFC.

Co je to?

Podívala jsem se nejistě na svého "únosce" a zároveň hlídače. „Ochutnáš něco, co jsi ještě nikdy neměla." usmál se na mě šibalsky. Vešli jsme dovnitř a mě hned do nosu uhodil smrad přepáleného oleje. Nakrčila jsem nos a následovala Vincenta k objednávacímu pultu. „Co si dáte?" zeptal se nás mladík přibližně v mém věku. Vincent objednal něco, čemu jsem absolutně nerozumněla a sedli jsme si ke stolu a čekali na objednávku.

„Tak a teď mi řekni co myslíš, že tohle všechno je." ukázal na tác s krabičkami, kde se zřejmě nacházelo naše jídlo. Otevřela jsem prvně největší krabičku, kde bylo něco, co jsem nedokázala nějakým způsobem nazvat. Vzala jsem jeden kousek do ruky a začala si ho prohlížet, Vincent mě u toho pobaveně pozoroval. Mělo to na sobě takovou zvláštní krustu, kterou jsem odloupla a spatřila nejspíš kuřecí maso. Ukousla jsem si kousek a hned se rozplývala nad tou chutí. „To-to je opravdu dobré." zažvatlala jsem s plnou pusou. Hned jak jsem to dořekla jsem to vyplivla. „To pálí!" vyjekla jsem zoufale. Vincent se začal smát. „Zlatíčko, já ti to zapomněl říct?" řekl mezi smíchem. Zamračila jsem se na něj a hodila po něm kousek, který mi zbyl v ruce. „To je kuřecí strips." řekl už beze smíchu. „Je opravdu dobrý, jen na můj vkus moc ostrý." kývla jsem. Pak jsem se zaměřila na nejspíš hranolky. Vzala jsem si jen jednu a celou si ji nacpala do pusy. „Mňam!" vykulila jsem oči nad tou dobrotou. Vzala jsem si další a další až jsem snědla celý pytlíček. „Necháš mi taky něco?" ozval se Vincent. Jen jsem se na něj provinile usmála a posunula tác s jídlem k němu.

—————————

Nuda mě dohnala k napsání další kapitoly. Doufám, že se líbila a s další přijdu snad brzy. Mějte krásný zbytek dne❤️