yellow blossom.

Svatební šaty

„Vstávej!" ječela na mě matka přes dveře. „Už jdu." povzdechla jsem si. Po včerejší večerní události se mi nic dělat nechtělo. Musela jsem nad tím pořád přemýšlet. Hlavně nad tím polibkem a Vincentem...
Musela jsem si jít zkoušet svatební šaty, které se v naší rodině dědily už po několik generací. Obavám se, že budou mít zažloutlou látku a budou ošklivé. Vzala jsem si na sebe jen spodní prádlo a župan. Vůbec nechápu jak všem těm dívkám z naší rodiny ty šaty mohly být. Nemohli mít přeci všechny stejnou velikost, nebo ano?
Zase až moc otázek a málo odpovědí.
Otevřeli se dveře a já už chtěla začít křičet na matku, že jdu, ale matka to nebyla. „Tady nemůžeš být, Vincente." zašeptala jsem. „Antónie mě sem poslala. Trvá ti to prý moc dlouho." odpověděl mi ledově. „Děje se něco?" vyhrkla jsem. „Jen dělám svou práci." odsekl. „Bože, Mario. Nedělej furt jak jsi ze všeho vyděšená." zanadával. „Já nejsem," zaúpěla jsem, „...vyděšená!" V tom jsem do něj strčila a vytlačila ho ze dveří. Nechápu jak se mi to povedlo, je jako hora.
Proč je teď najednou takový? Včera byl tak hodný a ten polibek se mi dokonce i líbil. Třeba mi to později vysvětlí.

„Výborně!" tleskla si pro sebe matka, „jsou ti akorát." „Jak je možné, že se dědí a všem dívkám v naší rodině byly?" zeptala jsem se, ale odpověď jsem nečekala, protože se jí asi stejně nedočkám. „Moc se ptáš." odsekla mi. Co jiného jsem taky mohla čekat. Matka odešla. Prohlédla jsem si šaty ještě naposled a začala je sundávat. „Sluší ti." ozvalo se. Leknutím jsem sebou trhla. Byl to jen Vincent. Nechápu ho, už je zase milý. „O co ti jde?" prskla jsem po něm. Prvně jenom zavíral a otevíral pusu, nevěděl co má říct, ale poté promluvil: „Ah...promiň, já jsem musel být hrubý. Pozorovala mě tvoje matka." „Ta taky musí být všude!" zafuňela jsem. Zandávala jsem si ještě když mi nešel rozepnout zip u šatů. „Ukaž, pomůžu ti." řekl Vincent. Přidržela jsem si šaty na prsou, aby mi nespadly. Vinc zklamaně zakňučel. Rozepnul mi zip, položil mi ruce na ramena a otočil si mě čelem k sobě. Zase se mi zastavil dech. „Jsi vážně nádherná." povzdechl si. Políbil mě, opět. Jen tak. V břiše mi zase poletovalo hejno motýlku a cítila jsem se v bezpečí. „Měla bys jít." obejmul mě. Jen jsem mu pohledem naznačila, aby se otočil. Rychle jsem si vzala župan a když jsem odcházela plácla jsem ho po zadku. „Cože?!" vyjekl. Zasmála jsem se a rychle běžela k sobě do pokoje.
Kdyby tohle viděl Petr, nejspíš by nás oba dva nechal zabít, nebo by to vykonal on sám. Nemůžu uvěřit tomu, co všechno se teď děje. Možná začínám něco cítit k Vincovi. K Petrovi chovám akorát jen odpor. Jeho změny nálad jsou zvláštní, navíc jede ještě v různých drogách. S takovým člověkem strávím zbytek života. Dokud nás smrt nerozdělí.

——————————————

Zdravím vás. Je tu po delší době další část. Byla jsem nemocná a celý víkend jsem trávila s rodinou, takže nebyl čas. A nějak jsem neměla chuť k psaní. Mám, ale nové nápady, tak to snad bude jen lepší a lepší.
Děkuji vám za když hlas a přečtení❤️