yellow blossom.

Princezno...

O tři roky později.

63. Šedesát tři slunečnic. Každý měsíc mi přišla jedna. Už vím, že od mého budoucího manžela. Ani nevím jak se jmenuje, ale říkám mu 'ES'.

Za týden mám narozeniny a je mi víc a víc zle. Mám si ho brát hned dva dny po narozeninách, 22. května. Budu si brát někoho koho jsem nikdy v životě neviděla. Je to v naší rodině normální. Mám z toho hodně špatný pocit. Je možné, že bude starý a škaredý. Takovou smůlu měla sestra. Už je 4 roky po svatbě a musela si vzít o 30 let staršího muže.

,,Příprav se! Přijde krejčí, udělá ti šaty na zítra." Přišla do mého pokoje matka a začala na mě chrlit. ,,Matko?" Podívala jsem se na ní nechápavým pohledem. ,,Zítra se setkáš se svým budoucím manželem. Nechce čekat až do svatby. A na fotkách nevypadáš stejně jako v realitě." Cukla jsem s sebou. Sevřel se mi žaludek a na sucho jsem polkla. A jen jsem přikývla a šla do sprchy.

Krejčí už odešel. Nemůžu dostat z hlavy to jak asi bude vypadat. Matka mi neřekla nic, vůbec nic. Otce jsem se ani nezkoušela ptát. Zuřil by, že mám opět nějaké otázky. Nenávidím své rodiče. Mojí výchovu brali spíše jako povinnost. Musí být šťastní, že se mě konečně zbaví. Po 18 letech...

,,Sestro?" Zaťukal na dveře, můj o dva roky starší, bratr. Má takové štěstí, že si může manželku vybrat. Život v naší rodině je pro ženy strašně nespravedlivý. ,,Sebastiane, pojď dál." Přišel ke mně a pevně mě objal. ,,Je mi to tak líto." zašeptal mi do vlasů. ,,Budu...v pořádku." Polkla jsem a usmála se na něj. ,,Vždycky budeš moje malá sestřička." Políbil mě na čelo. ,,A co já?" Ozvalo se ze dveří. ,,Jasmíno," křikl bratr, ,,co tady chceš ty malá potvoro?" Zasmál se, šel k ní a vzal ji do náruče. ,,Ty jsi moje malá princezna." Cvrnkl ji do nosu. Zachichotala se a natáhla ručičky ke mně. Je mi úzko z toho, že jí to za 13 let čeká také. ,,Pojď ke mně." Pevně jsem ji stiskla. ,,Budeš mi chybět." Zamrmlala. ,,Ty mě taky Jasmínko." Rozplakala jsem se. ,,Notak," prohladil mě po rameni Sebastián, ,,ještě týden tu s námi přece budeš, tak proč si ho pořádně neužít?" Objal nás obě najednou. Miluji svoje sourozence. Za tohle by nás otec a matka zabili, nemůžeme dávát najevo svoje city. Smutně jsem se usmála a položila Jasmínu na zem. ,,Utíkej do pokojíčku." Popohnala jsem jí rukou. Odfrkla si a odešla. ,,Zítra se s ním mám setkat, " povzdechla jsem si, ,,mám strach Sebe." Podíval se na mě vážným výrazem a řekl: ,,Je mi jedno z jaké je rodiny,jestli ti ublíží...zabiju ho." Myslela jsem si, že si dělá srandu, ale podle tónu jeho hlasu ro myslel naprosto vážně. ,,T-ty víš kdo to je?" Vykulila jsem na něj oči. Ztuhl. ,,Vím, ale nesměl a nesmím ti ro říct." Zašeptal. ,,Ty jsi to celé ty tři roky věděl a nic jsi mi neřekl?!" Prskla jsem na něj. ,,Moc dobře víš jak by dopadlo kdybych neposlech jednoho z nich!" Zasyčel. ,,Vypadni," zvýšila jsem hlas, ,,vypadni!" Povzdechl si a odešel. Říkali jsme si vždy všechno. I věci, které jsme říct nemohli. Věřili jsme si. On už mi snad nevěří? Třeba se bojí, že kdybych zjistila o koho jde, něco bych si udělala.

Převlékla jsem se a šla za matkou. ,,Matko? Půjdu nakupovat." Oznámila jsem jí. Ušklíbla se a jen přikývla. Pokaždé když chci jít ven musím mít u sebe dva "hlídače", protože dívky v naší rodině nesmí do 18 mít nic s mužem. Celých 18 let se mě jiný muž, než otec a bratr, nedotkl. Jsem neposkvrněná a nepolíbená. Ostatním dívkám bych byla nejspíš pro smích. Je prý normální od 15 s někým spát, ne-li dříve.

Prošla jsem vstupní halou a před dveřmi už na mě čekali "hlídači". Vincent a Franz. Ani jeden nebyl Čech. V ostatních vyvolávali strach, ale mě byli spíše k smíchu, protože jsem je znala. Nebyli o moc starší než já, proto se divím, že matce ani otcovi nevadí, že mě hlídají. Vincent byl asi o hlavu vyšší než Franz, který byl o půl hlavy větší než já. Franz vypadal jako typický Němec, ale byl celkem pohledný. Vincent byl Rus a vypadal spíš více jako Čech, dokonce neměl ani přízvuk. Ale Franz ano. ,,Můžeme jít?" Ušklíbl se na mě Franz. ,,Jistě." Kývla jsem hlavou. Otevřeli mi velké vchodové dveře a já se vydala k autu. Otec vždy říkal, že na sebe nesmíme moc upozorňovat, ale to, že máme v Praze snad nejdražší auta je opravdu nenápadné. Sedla jsem si na místo spolujezdce a čekala na ně. Vincent zasedl k volantu a Franz za mě na zadní sedadla. Rozjeli jsme se k nákupnímu centru. Divím se, že matce to nepřišlo divné, nikdy jsem nejezdila dobrovolně nakupovat, ale potřebovala jsem se nějakým způsobem zbavit myšlenek na muže se kterým se zítra setkám a poté bude mým manželem.

Zamířila jsem si prvně koupit kávu a pak teprve jsem se vydala do obchodů s oblečením. Vůbec jsem nevěděla co si koupit. Nevěděla jsem, co by se mohlo líbit mému budoucímu manželovi. A...vážně se mu chci líbit? Opravdu jsem měla v hlavě tolik myšlenek a otázek, že jsem zapomněla na to, že stojím uprostřed obchodu a koukám jen do prázdná. Zatřepala jsem hlavou a vydala se do dámského oddělení. Nechápu jak někdo může nakupovat celý den. Jsem tu sotva 10 minut a už mě to tu nebaví. Zahlédla jsem tričko se slunečnicemi a vzpomněla si na 63 slunečnic, které jsem dostala. Jedno jsem si vzala a šla ho zaplatit. Bylo obyčejné, černé s malou slunečnicí na pravé straně hrudi.

Vybrala jsem si ještě pár kusů oblečení, které na sebe nejspíš nikdy nevezmu a rozhodla se jet domů. Vincenta a Franze už to také nebavilo. ,,Jedeme domů." Oznámila jsem jim. Vincent ztuhl. ,,C-co?" Zarazila jsem se a pomalu se otočila za sebe. Za námi procházel muž, kolem 20 a měl u sebe snad 4 bodygurady. Nějaká celebrita? Ale to by Vincent tak neztuhl. ,,Kdo to je?" Šeptla jsem. V ten moment mě Franz vzal za paži a zavrčel na mě, že už jdeme. Možná to byl někdo z rodiny se kterou máme spory. Vůbec jsem tomu chlapovi neviděla do obličeje. Měl sluneční brýle a skloněnou hlavu.

Pozdě večer jsem šla ještě za matkou, jestli mi náhodou neřekne více k zítřejší schůzce. Bohužel mi opět neřekla vůbec nic. Bojím se toho, jak zítřek bude probíhat. Bojím se toho, jak bude probíhat celý zbytek mého života...
_________________

Po sto letech jsem se vrátila na Wattpad a pokusila se něco napsat. Snad se líbí. Budu ráda za každý hlas.☀️