yellow blossom.

„Zkus to."

Mohla jsem spát maximálně tak 2 hodiny, protože mě vzbudil telefon...

Neznámé číslo. Trochu jsem se lekla, ale kdo by mi sakra volal tak pozdě? Zvedla jsem to a ozvalo se: „Ahoj květino, doufám, že tě neruším." Prvně jsem hlas nepoznala, ale po další větě už mi to bylo jasné: „Promiň, že volám, je už moc hodin." Zněl tak strašně vystrašeně. „Všude je krev, sakra...já se bojím," zašeptal. „Čeho se bojíš, Petře?!" strašně mě vylekalo, jak mluvil o krvi. „Toho, co přijde," zadrhával se mu hlas. „Co má přijít?" byla jsem už skoro hysterická. „Odpusť mi, nejspíš nezvládnu dneska dojít," a típl hovor. (poz. aut.: Je to Calinův text, ale ten se mi hodil více. Omlouvám se.) Byla jsem z toho hovoru celá rozčarovaná. To co říkal mi nedávalo skoro žádný smysl. Netušila jsem, co mi tím chtěl říct a už vůbec ne, proč se mi omlouval. Panebože, kde chce jako být, když dnes nedokáže dojít? Sebrala jsem se a ihned vyšla hledat někoho, kdo je mu bližší. Nějakého bodyguarda a nebo služebnou. Potkala jsem Calina. Ugh, aspoň něco. „Kde je Petr?" vychrlila jsem na něj bez pozdravu. „Nejspíš šuká Martu někde v baru," uchechtl se. Nijak jsem nereagovala a vysvětlila mu, co se před chvílí stalo. „Do prdele, kurva už!" zaklekl. Teď jsem byla zmatená ještě víc. „Táhni do svého pokoje, na tohle kašli. Vůbec to neřeš, posloucháš mě?!" zamával se mnou. „Tebe vůbec nemusím poslouchat!" osočila jsem se na něj. „Tohle je kurva nebezpečný!" zařval na mě. „To je mi jedno," s tím jsem se na něj zamračila a doufala, že to pomůže. „Vrátím ti ho, slibuji," teď už zněl spíše zoufale. „On by tohle nedovolil, věř mi," povzdechl si. Na to jsem radši jen kývla a šla zpět do pokoje.

„Kurva, Steine...můžeš trochu-ugh-spolupracovat?!" zaslechla jsem z chodby šeptat Calina. Stein? Kdo je Stein? Otevřela jsem pomalu dveře a nakoukla. Všude už byla tma, tak jsem toho moc neviděla, ale poznala jsem Petra. On si říká Stein? Proto to S u každé slunečnice. Jeho přezdívka se mi zamlouvala. Když jsem viděla jak 'můj manžel' skoro nemůže stát, ihned jsem se sebrala a běžela za nimi. „Něco jsem ti snad říkal!" zasyčel Calin. „Co mu je?!" zhrozila jsem se, když se v měsíčním světle, co procházelo oknem na chodbě, zaleskla na koberci krev. „Pomož mi s ním do nějakého pokoje, jeho je až v dalším patře a tam ho už nezvládnu dotáhnout." poprosil mne. „Vezme ho do mého," povzdechla jsem si a vzala Steina, za druhou stranu. Jeho levou ruku jsem si zahákla za krk a snažila jsem se ho podpírat, co nejvíce to šlo. Uložili jsme ho do mé postele a konečně jsme mohli rozsvítit. Zhrozila jsem si při pohledu na něj. Byl celý od krve, úplně domlácený, oblečení potrhané a pravou ruku měl dokonce postřelenou. Toho když jsem si všimla, okamžitě jsem si zakryla pusu rukou. „Panebože! Musíš dojít pro lékárničku a nějakou služebnou...třeba Olivii," přikázala jsem mu. Jen kývl a doběhl, čemuž se docela divím. Snažila jsem se z něho zatím sundat to oblečení, abych mohla zkontrolovat další rány. Kalhoty šly v pohodě, ale zbytek bude horší, nejspíš jej budu muset rozstříhat. Byl ještě patrně při vědomí, což bylo jedině dobře. V našich rodinách se nikdy nevolá záchranka, když jde o postřelení. Většinou má každá rodina jednoho a nebo více vlastních doktorů, které si platí a udrží to v tajnosti. Byly by akorát zbytečné problémy s vysvětlováním. Šla jsem do koupelny pro nějaké ručníky, abych z něj omyla aspoň trochu krev. Nikde jsem nenašla žádný lavor, nebo něco podobného, tak jsem ručníky jen namočila a trochu vyždímala. Mezitím už do pokoje dorazil Calin s Olivii. „Měli bychom zavolat 'doktora'," pronesla jsem. „Myslíš, že ho teď seženeme?" zeptal se Calin. „Zkus to," přikázala jsem mu. Olivie mi zatím pomáhala umýt Petra umýt od krve a částečně mu ošetřit rány. Petr u toho občas sykl bolestí, ale jinak jen ležel a nehýbal se. Na střelnou ránu jsme radši ani nesahaly, nevěděla jsem co s ní a Olivie taky ne. Calinovi se podařil zavolat doktor a když dorazil, mohli jsme všichni v klidu odejít, až tedy vlastně na mě. Já neměla kde spát. „Pojď k němu do pokoje," nabídl mi Calin. Jen jsem zakývala na nesouhlas. Nebudu mu lézt do soukromí. Sedla jsem si proto do křesla v mém pokoji a rozhodla se, že na Petra budu raději dohlížet. Po pár minutách jsem stejně usnula...

_______________________
Moc vám děkuji za skvělé ohlasy. ❤️ Rozhodně se těšte na další části, teď se toho bude hodně dít. 😈