Miluj mě, pokud si troufneš ( Love Me If You Dare )✔

Část 8

Mám takový pocit, že každý z nás vlastní šestý smysl. To dokazuje už jen to, že dokážeme vnímat pohledy v zádech i přesto, že nejsme otočený tím jistým směrem. Nebo vycítit, že se nad námi někdo nahýbá i přesto, že spíme a vůbec nemáme tušení, co se kolem nás děje. A pak taky doteky. Ten pocit, že se vás někdo tajně dotýká a vy máte potřebu otevřít oči a čelit realitě... To už není šestý smysl. To je reakce na podráždění. Na negativní element. Otevřela jsem oči a spatřila to, co jsem spatřit nechtěla. Půl sekundy jsem si říkala, že by to moha být jen noční můra. Bohužel... Brandon seděl vedle mě na posteli a hladil mě po vlasech. Musela jsem si povzdechnout.

,,Dobrý ráno." Pousmál se.

,,Bylo by lepší, kdybych neviděla tvůj obličej." Zamumlala jsem a překryla si hlavu peřinou.

Brandon se uchechtl. ,,Drzá už po ránu, to mi chybělo." Popadl okraj peřiny a stáhl mi ji z očí. ,,Co tvoje zranění?"

,,V pohodě." Nebylo to v pohodě. Bolelo to...

Brandon si mě zkoumavě prohlížel. Nakonec si jen povzdechl. ,,Co si dáš ke snídani?"

,,Co si dám?" Posadila jsem se a zahleděla se mu do očí. ,,Co takhle krajíc respektu, s plátkem ignorace a velký hrnek neviditelnosti?"

Brandon pozvedl obočí. ,,Chápu. Takže pečivo něco k tomu a velký kafé." Minutu jsem ho sledovala, než jsem sebou s povzdechem praštila zpět do postele. To je snad vtip... ,,Spala si dobře?"

Hleděla jsem do stropu. ,,Kdo ví."

,,Spíš pořád stejně." Poznamenal Brandon.

,,A to je jak?" Zabloudila jsem k němu pohledem.

Brandon se usmál a vstal. ,,Nechám ti připravit tu snídani." Pomalu kráčel ke dveřím. ,,Zkus se mezitím vykopat z postele." S tím odešel a nechal mě blbě zírat.

Chvíli jsem jen tak ležela. Cítila jsem se jako vyšťavenný pomeranč. Po chvíli jsem vstala a přešla do koupelny. Tam jsem se sebou něco provedla, protože to co jsem měla na hlavě, připomínalo rozcuch po srážce s hurikánem. Vzala jsem do ruky hřeben a snažila s tím něco provést. Když jsem konečně vypadala alespoň trochu k světu, tak jsem se oblékla do svého vypraného a suchého oblečení, které se tu objevilo. Nakonec jsem se vydala dolu. Doufala jsem, že kuchyň je ještě stále tím směrem, který jsem si pamatovala. A víte co? Přece jen byla. Našla jsem kuchyň, Brandona a prázdný dům. Nikde ani dušička. Brandon stál u plotny a zíral do pánve. Vypadal, že nad něčím uvažuje. Povzdechla jsem si a došla k němu. Vzala jsem mu vajíčko z ruky.

,,Víš proč jsou vajíčka tak křehký?" Brandon na mě pohlédl. ,,Aby se daly snadno rozbít." Rozkřápla jsem skořápku o stranu pánve a vylila obsah dovnitř. ,,Kde máš služebnice?"

,,Mají volno." Brandon přešel ke kávovaru a spustil ho. Alespoň něco zvládl v kuchyni sám...

,,Hmmm." Rozkřápla jsem další vajíčko.

,,Co máš dneska v plánu?" Zeptal se.

,,Jít domů." Další rozkřáplé vajíčko...

,,Měl bych lepší nápad."

,,Nemám zájem." Sledovala jsem, jak žlutá hmota v pánvi roste.

,,Pověz mi, ty někoho máš, lásko?"

,,I kdyby... nic ti do toho není, protože spolu nic nemáme."

,,Opravdu?"

Otočila jsem se na něj. ,,Opravdu."