Miluj mě, pokud si troufneš ( Love Me If You Dare )✔

Část 38

Uběhli dva krátké dny, které byly plné dusna. Doma všichni chodili po špičkách a dům se stal tichým místem. Nikdo na Evelyn natlačil. Všichni jsme tiše vyčkávali, jak se nakonec rozhodne. Já se snažila zaměstnat natolik, abych na to stále nemyslela. Proto jsem se po škole učila s Noahem. Volné chvíle jsem trávila v knihovně s Carrym nebo v laborce s Ari. Natea jsem v posledních dnech moc neviděla. Nebyla jsem si jistá, čím to je. Kdykoliv jsem ho spatřila, tak někam pospíchal. Večer mi akorát napsal nebo zavolala na dobrou noc. Něco se dělo... Někde uvnitř jsem to cítila. Nate měl to štěstí, že jsem nebyla jedna z těch holek, které se za každou cenu snaží zjistit, proč se jejich kluk chová divně. Místo na něj jsem se soustředila na průměr svých známek, který se rapidně zlepšil. Nejspíš díky Noahovi, který mi velmi pomáhal. Začínala jsem toho kluka zbožňovat. Vypadal jako nevinný andílek...

Dnes jsem se domů vracela brzy. Jelikož učitelé měli nějakou poradu, tak nebylo možné, abychom byli po škole, jelikož nebyl žádný dozor, který by na nás dával pozor. Šla jsem rovnou do svého pokoje. Dala jsem si rychlou sprchu a převlékla se do něčeho, co zrovna nesmrdělo potem. Venku bylo jako na safari. Sedla jsem si na postel a zapnula si počítač. Pustila jsem si film a při něm dodělávala úkoly. Co se se mnou stalo? Někdo zaklepal. Zamumlala jsem: ,,Dále!" A dál sledovala rovnici na papíru.

Jedinec vešel a já k němu zvedla medový zrak. Byla to Evelyn. Přešlápla ve svých růžových legínách a pomalu ke mně přešla. ,,Neruším?"

Zavrtěla jsem hlavou a odložila úkoly stranou. ,,Ne, děje se něco?"

Evelyn přikývla. ,,Mohla bys se mnou zajet na kliniku?"

Nahnula jsem hlavu ke straně v nechápavém gestu. ,,Na kliniku? Něco tě bolí?!"

Evelyn zavrtěla hlavou. ,,Jen... jen jsem se rozhodla." Pohlédla k oknu. ,,Nemůžu si to dítě nechat." Skousla si ret. ,,Nejsem na to připravená." Pohlédla na mě a já prvně viděla v těch modrých očí něco mnohem víc než jen chlad. ,,Ještě nedokážu být matka. Chci... chci být ještě ten puberťák, který chodí v pátek večer ven a baví se s kámoši. Který má pocit, že za nic nemusí brát zodpovědnost. Chci být ještě chvíli svobodná. Chci být ještě dítě." Nadechla se. ,,A nechci, aby to malý vyrůstalo bez otce. Jednou až ho budu mít, tak chci, abych mu mohla upřímně říct, že nebyl nehoda. Chci mu říct: táta a máma tě milujou a byl jsi to nejhezčí, co nás potkalo..."

Sklopila jsem pohled. Její slova vyvolaly v mém vlastním srdci žal. Bylo mi jich líto. Přesto jsem rozuměla, proč se tak Evelyn rozhodla. Lehce jsem přikývla a vstala. ,,Samozřejmě. Obléknu se." Přejela jsem ji prsty po rameni a lehce ho stiskla, než jsem popadla nejbližší oblečení a zalezla do koupelny.

***

Seděly jsme v čekárně a vdechovaly nemocniční vůni. Samá dezinfekce... Byly jsme objednaní na druhou hodinu. Evelyn si četla příručku, avšak bylo jasné, že slova prakticky nevnímá. Klepala nervózně nohou a papír svírala stále silněji. Čekaly jsme ještě na matku. Byla na cestě z práce. Stále jsem nemohla uvěřit, že tu opravdu jsme. Necítila jsem se dobře. Tahle situace mi nedělala dobře. Všechno bylo špatně. Nikdy by mě ani nenapadlo, že by se tohle mohlo stát. Možná mně, ale rozhodně ne Evelyn...

,,Myslíš, že dělám dobře?"

Překřížila jsem kotníky. ,,Nejspíš bych udělala to samý. Dítě je velká zodpovědnost... až moc velká." Dodala jsem tiše.

,,Přesto se najdou tací, kteří to zvládnou. Jsem horší než oni?" Zastrčila si vlasy za ucho.

Položila jsem ji ruku na stehno. ,,Rozhodně ne. Někteří z nás jsou schopný se všeho vzdát, jiní ne. Možná jsme jeden druh, ale jsme rozdílní."