Miluj mě, pokud si troufneš ( Love Me If You Dare )✔

Část 45

Měla jsem pocit, jako by se čas neskutečně zpomalil. Přestávala jsem vnímat posun času. Zapomínala jsem jaké jsou dny, i když mi je Billy neustále opakoval. Nestíhala jsem dokonce ani rozeznávat den a noc. Byla tu jen ta prázdnota a spoustu rudé barvy. Mojí barvy... Mojí krve... Byla jsem jako voodoo panenka. Hráli si se mnou, jako bych ani nebyla živá bytost. Jako bych necítila bolest... Teď už jsem ji opravdu necítila. Zapomněla jsem ji cítit, po tom všem. Nemyslela jsem si, že bych snad měla poraněné nervy. Moje tělo prostě přestalo reagovat na všechnu tu krutost. Sledovala jsem skvrnu zaschlé krve na podlaze. Skoro nebyla poznat, jelikož se už dávno vpila do stejně rudého koberce. Hmmm... Hmmm... Hmmm... Rudá jako růže... Bílá jako sníh... Jsi tak krásná panenko moje... Pojď ke mně a  tuhle píseň hned pochopíš... Billyho písnička se mi uložila do mysli. Skoro jako by se mi v ní zasekla kazeta, která ne a ne zastavit. Začínala jsem pochybovat o tom, že mě někdo najde dřív, než se ze mě stane jen prázdná schránka. S každou další zlomeninou, s každou další ránou jsem si přála raději umřít, než to prožívat pořád a pořád dokola. Při takových chvílích jsem myslela na Natea. Cítil se takhle tenkrát i on? Měl touhu to vzdát? Myslel na mě? Chyběla jsem mu? Hledá mě? Ničím z toho jsem si nebyla jistá. Ozval se kovový zvuk. Už jsem moc dobře věděla, co znamená. Někdo nás přišel navštívit. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Několik párů bod vstoupilo dovnitř. Moje oči nefungovaly tak jak by měly, proto jsem se nejvíce soustředila na svůj sluch. Někdo mě lehce uchopil za obličej a klekl si přede mně. O něco více jsem rozevřela víčka.

,,Ale... ale..." Boss si mě prohlížel. ,,Řekl jsem jim ať tě šetří. Billy si nejspíš hrál až moc." Pokynul na muže vedle sebe. Ten k němu natáhl ruce s velkou mísou vody. Boss si od něj převzal hadřík a namočil ho do vody. Začal mi s ním utírat obličej. ,,Alespoň ten hezký obličej zůstal stejný. To musím Billymu nechat. Nechává si ho nakonec. Čekal jsem, že se mu bude tak líbit, že na něj zaútočí, jako první. Ale máš jen jediný šrám." Byla pravda, že Billy se mého obličeje nedotýkal. Krom jediného šrámu, který mi způsobil první den. Říkal, že je jako umělecké dílo. Prý ještě nebyl čas na jeho zdokonalení. Boss dokončil svou práci a odhrnul mi vlasy z obličeje. ,,Už uběhl týden, Laylo. Nemyslíš, že už je čas s tím skončit?" Bez výrazu jsem na něj hleděla. ,,Uvědom si, že Brandon není ten, co tu trpí, to ty. Přestaň ho krýt. On by tohle pro tebe neudělal." Naklonil se ke mně. ,,Řekni mi, kde je a tohle všechno skončí."

,,Já... já... já to... já to nevím..." Vydechla jsem. ,,Prosím... už... už dost."

Pohladil mě po vlasech. ,,Rád bych přestal, ale ty mi nepomáháš."

,,Já to, ale opravdu... nevím."

,,Já ti, ale opravdu nevěřím." Pustil mě a vstal. ,,Dneska k ní Billyho nepouštějte. Vypadá strašně. Chci, aby byla schopná mluvit, ne, aby ji tu zmasakroval." Mluvil výhružným hlasem k muži, který držel nádobu s vodou. ,,Spoléhám na tebe. Budu dneska chvíli pryč, tak mě nezklam."

,,Rozumím, šéfe."

,,Přemýšlej Laylo. Ještě není pozdě." Pověděl mým směrem.

Muži odešli a já zůstala v místnosti sama. Podle toho, co jsem zaslechla, dneska Billy nepřijde. Mohla by to být má šance dostat se odsud. Jen kdybych nebyla v takovém stavu. Jen kdybych se mohla maličko pohnout. Svěsila jsem hlavu. Co si mi to udělal Brandone? Proč jsi mi neřekl, na co se chystáš? Proč jsi mě nevaroval? Sípavě jsem se nadechla a lehce pozvedla hlavu ke světlu, které se za několik sekund mělo automaticky zhasnou. Kde jsi Brandone?"

***

Musela jsem usnout. Poslední dobou se mi to stávalo často. Odpadla jsem a ani jsem netušila jak. Kolik je asi hodin? Je už ráno? Nebo je stále noc? Do uší mě udeřil zvuk rychlých kroků a následně pomalé otevírání dveří. Děsila jsem se toho, co mě opět čeká. Rozmysleli si to? Pustí ho ke mně zase? Už ne prosím... už ne... Mé tělo se snažilo marně pohnout. Můj život byl plně v jejich rukách a já s tím nedokázala udělat vůbec nic. Žila si vážně život na huby, Laylo... Rychlé kroky prošly kolem mě a poté se mě dotkly teplé dlaně. Někdo si přede mě klekl. Neviděla jsem mu však do očí, kvůli kšiltu hluboce posazeném do obličeje a černé kapuci. Osoba si pomalu kapuci sundala a zvedla ke mně pohled. Nemohla jsem uvěřit tomu co vidím. Ty oči jsem moc dobře znala. Natáhl ke mně ruku a zachytil můj obličej.