Myself ✓ || Changki

Myself // 11

Changkyun

Nakrájím mu maso a naštvaně mu talíř hodím před nos. Hlasitě si povzdechnu a jeho poděkování chvíli ignoruju.

„Hm." pronesu nakonec otráveně. Vím, že za to nemůže...řekl bych mu, aby se o něj staral jeden z jeho kamarádů, ale po dnešku vím, že to není dobrý nápad a ...je to jen na několik dni, jen na pár hodin denně, jen když jsme oba doma, po cestě do školy a ze školy...to není tak hrozné.

„Chang-kyun..." špitne trhaně, když se oba najíme. Zadívám se na něj a jakmile začne uhýbat pohledem, tak mi je jasné, že ode mě zase něco chce. Povzdechnu si a vezmu mu talíř a odnesu ho do kuchyně do dřezu. Vrátím se k němu a s povzdechem se na něj zadívám.

„Co." odfrknu. Uhýbá pohledem víc, než normálně až začínám přemýšlet, že by nemusí věstit nic dobrého.

„Rád bych si dal vanu." polkne. Pokrčím rameny a podepřu ho. To je to nejmenší za celý dnešek. Odvedu ho do koupelny a chci odejít.

„A-Ale já nedokážu do vany vlézt," špitne tak tiše, že bych to přeslechl. Ale v celém bytě vládlo ticho, takže se jeho hlas rozlehl po koupelně až k mým uším. S povzdechem, aby věděl, že mě to sere, se k němu otočím. Dám mu napouštět vodu a podle jeho instrukcí mu tam dám bublinky. Podaří se mu svléknout si tričko. Nedívám se na něj, jeho tělo mě nezajímá a dám mu určité soukromí, jak to tedy jen jde. „dobrý." špitne, když je asi nahý. Otočím se k němu a nedám na sobě znát překvapení, možná hrůzu, když se zadívám na jeho tělo. Je pokryté modřinami a podlitinami, některé jsou už bledé, staré, jiní jsou ještě podlité krví a jiné jsou už majestátně fialové. Těžko by se na jeho těle hledalo místo bez modřiny...uhnu pohledem a dojdu k němu. Chvíli přemýšlím, jak na to, ale nakonec ho vezmu do náruče a pomaličku mu pomůžu do vany. Opatrně si dá nohu a ruku na okraj vany, aby si sádru nenamočil.

„Pak zavolej." odseknu a vyjdu ven. Snažím se nebýt rozhozený jeho vzhledem. Zakroutím hlavou a dojdu do pokoje. Otevřu si okno a zapálím si cigaretu. S hlasitým výdechem vydechnu kouř a promnu si spánky. Že by za ty modřiny mohl Lee Jin? Možná i za to, že má zlomeniny? Trhnu hlavou a rychle jí zakroutím. I kdyby, tak mi do toho nic není. Nejsme kamarádi, nejsme nic. Jsme jen spolubydlící, a navíc ani jeden z toho nejsme nadšený. Měl bych se starat jen o sebe, co je mi po něm, co je mu po mě. Zakroutím hlavou, abych vyhnal všechny myšlenky, ale přesto se vždycky vrátí a já mám před očima jenom jeho modřiny.

„Changkyun?" uslyším jeho tlumené zavolání. Hodím nedopalek z okna a zavřu okno za sebou a vyjdu ven z pokoje a rovnou do koupelny. Vyhrnu si rukávy a pomůžu mu se postavit a hodím po něm ručník. Balancuje na jedné noze a já ho přidržuju. Zabalí se do něj a já ho pak vezmu do náruče a posadím ho na okraj vany, zatímco vypustím vodu. S povzdechem ho odvedu k němu do pokoje. Dojdu do kuchyně a přinesu mu vodu a položím mu jí na noční stolek. Zarazím se, možná i on, protože jsem to udělal automaticky. Ale odkašlu si.

„Ještě něco?" pozvednu obočí. Uhne pohledem, zvládl se obléknout, když jsem šel do kuchyně a pomaličku se posadí na postel.

„Až si lehnu, mohl bys mi dát pod nohu polštář? Bolí to." špitne. Přikývnu a bez řečí dojdu do obýváku pro polštář. Hned, jak si lehne, tak mu dám polštář pod nohu a pomůžu mu se přikrýt.

„Napadlo mě...nebereš nějaké prášky? Musí to bolet, ne?" řeknu to s největším nezájmem, jakým mohu zahrát. Tiše přikývne a ukáže na tašku. Protočím oči a dojdu k ní. Vytáhnu z ní divně se jmenující prášky a podle jeho instrukcí mu je vydloubnu z plata a pomůžu zapít.