Myself ✓ || Changki

Myself // 28

Kihyun

Jakmile Kyunnie zmizí ve svém pokoji, tak se usměju. I přes to, jak slyším z pokoje jeho naštvané funění a to, jak si něco brble pro sebe, naštěstí tomu nerozumím. Úhledně si naskládám věci do kufru, všechno má své dokonalé místo a já spokojeně bez jakýchkoliv problémů, zavřu svůj kufr.

„Já se na to vyseru!" ozve se hned v zápětí Kyunnieho nadávání. Zamrkám a po jedné noze doskáču k němu do pokoje. Musím se začít smát, když ho vidím, jak skáče po kufru, ve kterém bylo naházené oblečení a jeho kufr nešel zavřít. Skoro se smíchy až popadám a držím se za břicho.

„Vidím, že se bavíš!" prskne po mě, zatímco já lapám po dechu.

„Bavím," Směju se. „uhni," Zasměju se a u toho zakroutím hlavou, něco po mě zaprská a já si kleknu k němu na zem, vysypu mu kopu zmuchlaných hader na zem a začnu mu vše úhledně skládat. „vleze se ti tam ještě něco." Zahihňám se, když díky mému skládání má ještě čtvrtinu kufru prázdnou.

„Jasně, dobírej si mě." Prskne po mě, ale pomůže mi vstát, když jsem si sice nějak s tou sádrou klekl, ale nemůžu z té pozice vstát. Zavrávorám, ale naštěstí mě pevně drží a já se usměju. Ale jakmile se naše pohledy zase střetnou a jsme si takhle blízko...zase něco vypísknu a odhopsám na jedné noze pryč.

Myslel jsem, že se dokážu chovat jakoby se nic nestalo. Myslel jsem, že na to dokážu nějakým způsobem...zapomenout? Pokud je zapomenout to správné slovo, nejde na to zapomenout, tak jsem alespoň doufal, že se s tím nějakým způsobem třeba...smířím? Ale nejde to, nejde mi to vyhnat z hlavy a dělat, že se to nestalo. Obzvlášť, když je u mě kolikrát tak blízko, že moje mysl mi znovu připomene ty pocity, které jsem cítil tu noc. Povzdechnu si a musíme po chvíli vyrazit na vlak, takže na to alespoň nemusím tolik myslet. Dostat se do vlaku není zrovna jednoduché, jednak máme každý kufr, Kyunnie má jen dvě ruce a ještě sebou musíme táhnout vozík. Jsem ale rád, rád, že jsem ho ukecal, aby jel se mnou. Pro mě Vánoce znamenají hodně...když byly první Vánoce po tom, co máma umřela...myslel jsem si, že tu bolest nemůže nic spravit, myslel jsem, že asi Vánoce slavit nebudeme. Ale pak jsem si uvědomil, jak máma Vánoce milovala. Zbožňovala všechny ty přípravy – zdobení domu zvenku i zevnitř, pečení cukroví, vybírání vánočního stromečku na trzích a pak jeho zdobení, procházky po vánočních trzích, ke jsme si vždycky všichni koupili nějakou drobnost na památku. Vybavil jsem si její úsměv a řekl jsem si, že není správné, abychom Vánoce přestali slavit. Ona by to tak nechtěla, chtěla by, abychom pokračovali v její lásce k Vánocům. A tak jsme to začali dělat. Bál jsem se toho, ale nakonec...valil jsem oči, jak to všechny rozptýlilo. Kihoo a bráška Kihyeon vypadali tak šťastně, když pomáhali tátovi zdobit stromeček, když mi pomáhali zdobit cukroví a nakonec jsem byl rád, že jsme to nevzdali.

Vlastně si uvědomím, že Kyunnie vlastně o mé rodině neví skoro nic. Možná bych ho mohl trošku připravit na to, že mám sourozence.

„Mám sestru Kihoo, je jí 12 a bráchu Kihyueona, tomu je 13." Zamrkám na něj a střídavě se dívám na něj a střídavě u okna. Zadívá se na mě s jistým překvapením, lehce se usměje a přikývne. Já zatím vezmu telefon, ano, už mám nový...táta mi nekompromisně poslal peníze, nechtěl jsem si ho kupovat a mrčel jsem nad tím, ale Kyunnie mi pomohl nějaký vybrat.

„Neee, neee." Vyprsknu, když na něco omylem kliknu a něco se mi načítá místo toho, abych zavolal tátovi.

„Ukaž," povzdechne si Kyunnie a vyškubne mi telefon z ruky, vypne mi to, co jsem si omylem zapnul. „na, ty antitalente." Zasměje se a podá mi telefon, kde už je vytočené tátovo číslo. Na chvíli nafouknu tváře, ale nakonec se usměju a přiložím si telefon k uchu. Vysvětlím tátovi, že budu mít návštěvu, zní spokojeně a ujistí mě, že to nevadí, a že zatím připraví pokoj pro hosty, protože z něj je napůl skladiště nepotřebných věcí a nebo tam Kihyeon schovává bordel, když si narychlo a naoko potřebuje před tátou uklidit pokoj.

Táta nás počká na nádraží, přece jen táhneme dost věcí, hlavně můj vozík.

„Jaká byla cesta." Usměje se na mě táta a obejme mě.

„Super," usměju se a přikývnu. „tohle je tati Changkyun, můj spolubydlící." Usměju se a představím je. Táta mi pomůže do auta a já se usměju.

„Ti dva už se těší až přijedeš," začne táta a usměje se. „včera jsem připálil špagety, Kihoo se smála a říkala mi, že tě poprosí, ať ji naučíš něco uvařit, že jsem prý ztracený případ." Zasměje se, zatímco se věnuje řízení. Začnu se smát.

„Jak se ti podařili spálit špagety." Zasměju se a u toho kroutíme hlavou.

„Já to říkám furt, že to jde! Nejsem jediný." Zasměje se táta, když se k němu Kyunnie přidá, že i jemu se podařili spálit špagety.

„Panebože," Kroutím hlavou se smíchem, když si ti dva říkají, kolik a jakých jídel už spálili a kolikrát málem spálili kuchyň. „oba máte zákaz do kuchyně." Ukážu na ně prstem a zasměju se. „No čaaaau." Uculím se, když z domu hned vyběhne Kihoo a Kihyeon a začnou mě objímat a hned začnou práskat na tátu, že spálil špagety.

„A taky rozpekl tvoji silikonovou formu na bábovku." Zašeptá mi nenápadně Kihoo.

„Cože?!" vyjeknu a zasměju se. „Bože tati, jak se ti povedlo rozpéct MOJI formu na bábovku?" směju se a kroutím hlavou. „Tak tohle je moje sestřička Kihoo, Kihi tohle je Changkyun," začnu je na chodbě seznamovat. „a tohle je Kihyeon, tohle je Changkyun." Usměju se a zavedu Kyunnieho do jeho pokoje pro hosty. Dřív to byla mámina místnost...ráda malovala obrazy, tak tady měla svůj stojan a všechny věci, co je bavili, pak jsme tak nějak...většinu jejích věcí dali na půdu a udělali z toho pokoj pro hosty.

Hned, co si vybalím, tak začnu vařit, Kihoo dojde za mnou do kuchyně, tak ji začnu učit a táta s Kyunniem a Kihyeonem probírají, jak budou venku zdobit dům. Nakonec se domluví, že Kihyeon nazdobí před domem stromky a táta s Kyunniem zatím nazdobí dům. Kyunnie dokonce ani nevypadal, že by ho to nějak obtěžovalo, což mě i překvapilo, čekal jsem, že bude prskat. Ale večer se mu omluvím, že ho moje rodina hned tak zapřáhla do tváře.

„Máte tu čaj." Vykouknu ze dveří, Kihoo drží tác se dvěma čaji, já bych to nést nemohl, se svojí nohou...hopsat s čajem...není zrovna dobré.

„Vlastně na to všechno byl celou dobu sám." Uslyším tátu, trošku se zarazím, ale jeho slova hned utichnou a přijde si ke dveřím pro tác s čajem.

Je pravda, že jsem Kyunniemu nic moc o své rodině neřekl. A jestli... mu to teď táta řekl...nevadí mi to. Možná díky tomu Kyunnie pochopí, proč ho tak peskuju za to, že nebere své mámě telefon nebo že ji ignoruje. Je to ode mě hrozné, dělám to jen proto, že mu závidím...mě totiž nikdy nebude na displayi blikat jméno mámy, že by mi volala. A tak ho za to peskuju jen proto, že on mámu má. Zakroutím hlavou nad svými myšlenkami, zabalím se do županu a vyskáču před dům.

„Woooow, vypadá to dobře." Vydechnu a usměju se, když vidím, jak nádherně dům vyzdobili a jak krásně to všechno vypadá. Oba se vyčerpaně usmějí. „Děkuju, Kyunnie." Zašeptám, když stojíme v chodbě sami dva. „A promiň, že tě táta hned tak zapřáhl." Provinile se na něj zadívám a hned na to uhnu pohledem...už zase jsme si tak blízko, už zase myslím na to, na co bych myslet neměl a hned si začnu nadávat.