Myself ✓ || Changki

Myself // 74

Kihyun

Musím se culit, když se dozvím, že se Chenniemu někdo líbí. Zvedne mi to náladu. Poslední dobou u mě nálada...dost skřípe, stárnu, bohužel, a ne moc dobře se mi s tím smiřuje. Lidé kolem jsou jako kdybych po čtyřicítce už měl umřít a jako bych byl jednou nohou v hrobě. Snažím se na to nemyslet, ale...někdy to nejde, někdy jsou ty myšlenky tak otravné, jsou jako červotoči co nahlodávají dřevo, kolikrát mě to tak vcucne, že si s tím sám nevím rady.

Navíc si myslím, že vím zcela jistě, kdo se Chenniemu líbí. Ten pohled, jakým se na Zerena kouká...není to zaměnitelný pohled.

Duševně se připravuji na to, že Chennieho třída přijde zítra do opery...chci, aby to bylo dokonalé, protože nechci svého syna nějak...ztrapnit? Chci, aby byly jeho spolužáci nadšení, aby na mě mohl být pyšný. Zrovna mu chystám svačinu, aby měl zítra co jíst...jeho vývin je opravdu zajímavý, sní toho tolik a absolutně to na něm nejde vidět, při tolika aktivitách, které dělá to jeho tělo spaluje snad ještě dřív, než to sní. A navíc mám jisté podezření, že se se svojí svačinou dělí i se Zerenem, když chodí na stejnou školu, i když do jiných tříd. Tak mu dělám větší svačinu, abych nakrmil oba.

„Mami?" z přemýšlení mě vyruší jeho hlas, otočím se na něj a usměju se.

„Copak, Chennie?" pobídnu ho, aby ke mně přišle blíž a aby mluvil, když na něm poznám, že má něco na srdci.

„Víš, um, zajímalo...zajímalo by mě...kdo se z vás zamiloval jako první...ty nebo táta?" dojde opatrně až k lince a zadívá se na mě. Usměju se nad těmi všemi vzpomínkami, co mi proběhnou hlavou.

„Myslím, že já byl první," zasměju se. „ale nebylo to lehké, byly jsme s tátou úplně jiní, než jsme teď." Vysvětlím mu.

„Jak jiní?" zamrká na mě, nakonec nám udělám kakao a sednu si s ním na terasu, zatímco se Kaštánek začne líně a pomalu procházet po zahradě. Začnu Chenniemu vysvětlovat, jak moc jiní jsme byly, než jsme teď...a hlavně jak moc jsme si mysleli, že si nemůžeme zrovna my dva rozumět. „Počkej takže...t-ty jsi byl šprt, kterého šikanovali a táta super hustej týpek, kterýho se každej bál?" vyvalí na mě oči a já se smíchem přikývnu. „No a...jak jste se teda dali dohromady?" kouká na mě jako by to mělo být něco nadpřirozeného. Ale chápu ho, nevypadali jsme, že by jsme se někdy měli zrovna my dva dát dohromady.

„No...vlastně jsme se skamarádili díky těm, co mě šikanovali...shodili mě ze schodů a já měl zlomenou ruku a nohu, byl jsem na vozíku a táta se o mě musel starat." Vysvětlím mu a musím se uculovat nad tím, když si vzpomenu na jeho pohled, když musel vařit nebo uklízet. V hlavě mi lítá, jak pomalu se začal měnit.

„No a...jak tě vlastně táta...pozval na rande?" zalesknou se mu po chvíli mého vyprávění oči. Vidím mu na očích, že čeká něco romantického.

„To...bylo vlastně takové trošku zamotané," podrbu se v zátylku a on hltá každé mé slovo. „šlo o to, že táta jednou přišel z jedné párty a...políbil mě...já mu to neřekl, on si to nepamatoval...no a pak, když jsem se jednou opil já, tak jsem mu za to vynadal...táta se mi pak týden vyhýbal a...pak mě pozval na rande, protože jsme oba chtěli náš vztah někam posunout." Usměju se a Chennie překvapením valí oči.

„Já um...nevím, víš, jak...poznám, že...můžu překročit tu kamarádskou hranici...b-bojím se, že...když tu dotyčnou osobu pozvu na rande, tak že...se to pokazí a...zmizí to hezké." Sklopí hlavu. Usměju se nad tím, když ho vidím takhle zamilovaného.

„To je normální, broučku," pohladím ho po rameni. „vždycky máme všichni takové pocity...ale pokud si opravdu nejsi jistý, zkus posouvat tu hranici tak pomaličku a nenápadně...zkus u něj stát blíž...občas ho pohladit, držet ho nenásilnou cestou u sebe...a když nebude uhýbat a nebude mu to nepříjemné...když spíš bude rád, že jste si najednou blíž, tak...potom poznáš, že můžeš tu hranici překročit." Usměju se na něj a pohladím ho po rameni.

„Táta říkal to samé," usměje se a uculí. „jen jsem chtěl rady od vás obou." Usměje se a já ho pohladím po vlasech. Kaštánek se vyvaluje na sluníčku a spokojeně oddechuje a já se musím usmát.

**

Řekl jsem to všem dost jasně. Nechci slavit své 40 narozeniny. Nechci blbé dárky, žertíky na můj věk, dort s tou hromadou svíček ani stupidní přáníčka, které vídám všude v papírnictví. Řekl jsem to Kyunniemu, Chenniemu, Minhyukovi, Jooheonovi a prostě všem. Pořád jsem se ještě nesmířil s tím, že mi není 20, takže...nepotřebuju oslavu, která mi bude připomínat další kulatiny.

„Nic neříkej." Utnu v opeře Zhangjinga, který chtěl začít zpívat narozeninovou písničku. Zhangjing byl nadšený, když se dozvěděl, že Wonho a Hyungwon mají syna se stejným jménem, chvíli si myslel, že ho snad pojmenovali po něm, ale chladně jsem ho utnul s tím, že ho ani neznají.

„Ale prosimtě, máš narozeniny, vždyť je to hezký." Dloubne do mě, když se připravuju na vystoupení.

„Co je hezkýho na tom, že je mi 40." zabručím. Ignoruju ho, když mi řekne, že jemu už 40 bylo dávno a taky to neřeší.

„Jsi jak dnešní mladí," zasměje se a zakroutí hlavou. „pro ně je 40 důchodcovskej věk, věděls o tom, že si většina myslí, že ve 40 už nemají lidi sex a vlastně jen tak dožívají? Slyšel jsem na tohle téma zajímavou debatu v autobuse." Začne se smát. Haha. „Nevím, kde to ale vzali, je mi 42 a sex mám o dost častěji než 1x za rok." Zakroutí hlavou.

„To je fakt divný," zakroutím hlavou. „když je Chennie skoro dospělý, tak máme s Kyunniem relativně sex minimálně 2x denně." Pokrčím rameny a Zhangjing na mě vyflusne pití.

„Tak na co si ztěžuješ!" zaprská a já znovu pokrčím rameny. Začne se mě vyptávat, kdy a jak to děláme, panebože, ušetři mě této debaty, otočím se na patě a jdu se raději převlékat, nebudu s ním řešit náš pořád pestrý a pořád naprosto úžasný sexuální život.

Unaveně za sebou zabouchnu dveře od auta, zamknu auto a zavřu bránu. Doma se nesvítí, to je divný. Možná je Chennie někde se Zerenem a Kyunnie usnul nebo možná šli někam na jídlo, myslí si, že nevím, že tajně chodí do MC Donalds, když mám operu. Ha, moc dobře vím, že si takhle žerou a pak jim dělám méně kalorické obědy další den, ha! Na mě si nepřijdete.

„PŘEKVAPENÍ!" ozve se hned, co rozsvítím v obýváku a já málem dostanu infarkt. Všude jsou balónky, všechno je vyzdobené a najednou všichni vyskáčou, protože byly schovaní za nábytkem. Já je všechny pozabíjím. Obzvlášť Minhyuka, když ho vidím, jak drží obrovskou dopravní značku, kde je v kroužku 40. Chci hned začít dotčeně a protestovaně křičet, ale Chennie ke mně dojde, chytí mě za ruce a řekne mi, že to byl jeho nápad, že ho mrzelo, že nechci narozeniny slavit a tohle všechno nachystal pro mě. Roztaju samozřejmě jako polární kráter, po kom je to dítě takový citový vyděrač?? Ale je mi jasné, že ho vybrali proto, že věděli, že on mě přemluví, abych se nezlobil, taky se jim to povedlo! Kaštánek s párty čepičkou na hlavě na mě štěkne, panebože...no...možná...jen možná...ten věk nějak přežiju a tu oslavu si přece jen...možná užiju a ochutnám kousek dortu.