Myself ✓ || Changki

Myself // 73

Changkyun

Celý se napnu, když mě Kihyun pořád dokopává, abych si s naším synem promluvil. Mě to taky nikdo neučil a vím, jak mám masturbovat! Myslel jsem, že na to lidi přicházejí normálně, asi bych se hanbou propadl, kdyby za mnou můj táta přišel s tím, jak mám správně masturbovat. Ale Kiki je Kiki a já neumím...vlastně ani nemůžu říct ne...ale ukecal jsem to aspoň na to, že si vyberu, kdy mu to řeknu, že se před tím nejdřív musím připravit. Nemůžu jen tak přijít a začít, to by nedopadlo dobře. Ale děsí mě, jak ten čas letí, jak najednou s každým rokem roste, jak najednou s každými narozeninami si uvědomíme, že my stárneme. Kihyun z toho má depresi, z toho, jak Yanchen stárne, z toho, že jednou našel šedý vlas, proplakal snad celou noc. Bylo jedno, jak moc jsem mu říkal, že to nikdo stejně nevidí, a že je to normální.

„Normální je to, když je ti padesát! Mě je pořád ještě 39!" vykřikne a hlasitě si povzdechne.

„Byl to jen jeden šedivý vlas, taky už jsem nějaký našel, ale to se stává." zasměju se, tohle si nemyslím, že je zrovna něco, co mě trápí, je to normální, Jooheon měl šedivý vlas už dva roky po svatbě s Jacksonem a Zimo má šediny snad všude. Zakroutím se smíchem hlavou.

„Já nechci stárnout.," povzdechne si. Obejmu ho a konejším ho ze strany na stranu. „chci, aby byl Yanchen zase maličký, a aby nám tu cupital a tak." povzdechne si. Vtisknu mu pusu na spánek a usměju se.

„Taky bych si to přál," vtisknu mu pusu „ale jsou věci které neovlivníme, přece se nebudeme kvůli tomu svíjet v depresích." usměju se na něj, zakroutí hlavou a oba vstaneme z postele a s protáhnutím vyjdeme z ložnice.

 „Co to tu voní?" zpozorní Kihyun, když dojdeme do obýváku. Vzduchem se táhla vůně vajíček a slaniny a v kuchyni se ozývali zvuky vaření.

„Někdo nás přišel vykrást?" vypísknu a Kihyun protočí oči.

„A uvaří nám u toho snídani, jasně." dloubne do mě loktem až vypísknu a dojdeme pomalým krokem do kuchyně. Kihyun se překvapeně podívá na Yanchena, jak vaří snídani a začne se pyšně usmívat.

„Dobré ráno," otočí se na nás Yanchen a sluníčkovsky se usměje. Kihyun pořád říká, že je Yanchen vzhledově víc a víc podobný mě. Zatím co povahově je podobný víc Kikimu. Má rád čistotu, víc než vše, rád má ve všem pořádek a řád. Je pečlivý a precizní. Nenechává nic nedokončeného, a když musí něco udělat, udělá to hned. Je velice zodpovědný. Jsem rád, že v tomhle není po mě, já jsem od přírody flákač, ehm. Když mu bylo deset, tak nám doktorka řekla, že se mu začíná jemně zhoršovat zrak, takže musí nosit brýle, má jen slabé dioptrie, ale vypadá tak mladě, když je sundá, tak vypadá na toho sedmáka, ale když je má na sobě, tak je to pořád ten malý klouček. „bylo pozdě a vy jste ještě spali, tak mě napadlo, že uvařím." uculí se na nás a podá Kikimu kávu.

„Ty jsi hodný brouček." pohladí ho Kihyun po tváři a už se chce rozejít k nádobí.

„Neee, neee, maminko, běž si sednou, dneska dělám snídani já, i s úklidem." usměje se na něj a mrkne na mě. Zasměju se a vezmu Kihyuna za ramena, když brblá něco o tom, že to, ale musí uklidit.

„Nech se chvilku taky obskakovat." vtisknu mu pusu na tvář, když ho posadím k jídelnímu stolu. Je mi jasné, že je jedno, jak moc dokonale to Yanchen uklidí, Kihyun tu kuchyň stejně uklidí znovu. Donese nám talíře s vajíčky, slaninou a opečeným pečivem na stůl, mě donese pomerančový džus a sobě mléko a sedne si k nám. Popřejeme si dobrou chuť a začneme jíst. Je to výborné a přesně takové, jak to mám rád. Oba mu to s Kihyunem chválíme a jsem rád, když vidím, jak se Kihyun dme pýchou a Yanchen jak plaše přijímá komplimenty.