Myself ✓ || Changki

Myself // 26

Kihyun

Jen tak sedím sám v obýváku a dívám se na nějaký nezáživný film. Chvilkama ho poslouchám, chvilkama mě fráze v něm nutí k přemýšlení. Proč zrovna teď musí dávat v televizi filmy o těžkých situacích ohledně lásky? Zrovna mi to nepřidává, když ve filmu hlavní postava přemýšlí, jestli má vyjít se svými pocity na povrch. Na jednu stranu mě ten děj bere, sám cítím jako bych byl v té stejné situaci...ale na druhou stranu, je mi jasné, že ten film skončí happy endem...jednak proto, že nese žánr romantické komedie a jednak proto, že je to film. A to můj život není.

Musím se zasmát, když mi začnou chodit od Kyunnieho smsky, kterým nejde rozumět, sotva je přečtu natolik, abych v nich našel význam, který chtěl napsat. Hádám, že ho Jooheon donutil pít a on...co vím, nepil dlouho, takže ho to asi položilo. Soudím dle jeho krkolomných sms a taky toho, že ani větu, jestli jsem ok, nedokáže napsat správně.

Chvilku na to mi na displayi bliká Jooheonovo jméno, že mi volá, ačkoliv si nejsem tak úplně jistý, kde přesně jsem vzal jeho číslo. Možná to bylo, když si ztěžoval, že ho má Kyunnie v ignoru, tak že bude volat na můj, aby ho mohl prudit. Do telefonu mi začal bůhví proč štěkat, řval něco o anonymu a šíleně se tomu smál, dokud jsem ho neoslovil jménem...to zařval: Píči, má moje číslo!, a hned zavěsil. Jo, moje myšlenky byly správné, určitě se hodně napili. Šel jsem si lehnout asi ve 2 ráno, chtěl jsem původně na Kyunnieho počkat, ale nakonec mě moje oči zrazovali, když se začali zavírat.

Nevím, kolik je hodin, když mě vzbudí tupé rány do dveří, otevřu oči, a když trošku zorientuji svoji ospalou mysl, dojde mi, že ty zvuky jsou přesně jako ty, když se někdo opilý snaží trefit klíčem do klíčové dírky. Povzdechnu si, odskáču ke dveřím od svého pokoje, vezmu na sebe župan a doskáču až k vstupním dveřím, kde se se smíchem ozývá: Sezame, otevři se. Ne, kéžby. Ozývá se za dveřmi totiž: „Od těch zpíčených dveří snad někdo kurva vyměnil zámek, ne?" celá věta byla prokládaná smíchem a já si povzdechl a dveře jsem otevřel. Kyunnie, který se oběma rukama asi o zavřené dveře opíral, na mě spadne, že mám co dělat, abych nás oba na jedné zdravé noze udržel.

„Ty vypadáš." Protočím oči a podaří se mi ho zády opřít o zeď, aby stál, zavřu dveře a utáhnu si zavazování županu.

„Kam si šel." Zašeptá, když ho chci podepřít, abych ho odvedl do pokoje.

„Co?" vyloudím ze sebe a zvednu k němu oči, kouká na mě tak zvláštně a já nevím, co přesně by mi měl jeho pohled naznačit.

„Kam si šel se ptám." Zopakuje jako bych ho snad neslyšel a než se naděju, tak se jeho ruce ocitnou na mých bocích a on mě k sobě prudce přitáhne. Zalapám po dechu a moje tváře se zbarví do červena.

„K-Kyunnie." Vyjeknu a položím ruce na jeho hruď. Srdce mi buší jako zběsilé a já nevím, co mám dělat, co bych měl dělat nebo jak mám reagovat.

„Moc mluvíš." Zašeptá a než se naděju, tak se jeho rty natisknou na ty moje. Polije mě šílené horko, zároveň se moje kůže otřese jako bych měl zimnici a já i na tu krátkou chvíli musím zavřít oči. Otevřu je, když slyším, jak se usmál a moje tváře zrudnou víc, myslím, že tak červený odstín jsem na tváři ještě neměl. Usměje se a já cítím, jak jeho prsty lehkým pohybem přejedou po mojí tváři. Nahne se ke mně, aby znovu zmenšil tu vzdálenost mezi námi a já musím zavřít oči. Musím. Vím, že to není správné, vím, že je opilý, ale...nemůžu svému srdci poručit, ne, když jde o něj, ne, když po doteku jeho rtů touží každá buňka mého těla. Předtím to byla jen nevinná pusa, ale teď se do mých rtů vpije s vášní, s takovou, kterou mu začnu hned oplácet, nechám se tím unášet, pohladím ho oběma rukama po krku a nechám ho, aby udával našemu polibku směr, aby mě líbal hladově a vášnivě jako by cítil to samé. Pevně v dlani sevřu jeho vlasy, když mě na sebe natiskne, cítím jeho ruce, jak sjedou na moje stehna, trošku se skloní a jediným pohybem mě zvedne a já musím nohama obejmout jeho pas, abych nespadl a víc ho obejmu kolem krku. Ve víru polibku mě začne opilým krokem odnášet do svého pokoje, nechám se, je to jediné, po čem toužím. Vyženu z hlavy všechny ty myšlenky, které do mě píchají jako vosy, že je jen opilý a že se tím může všechno zkazit. Momentálně kašlu na všechny tyhle myšlenky, nechám se jím položit na postel a rukama sjedu po jeho zádech.

„To ne...že ne." Vydechnu po chvíli, kdy si uvědomím, že usnul. Usnul na mě. Nejen, že nemůžu dýchat, protože na mě leží svojí váhou, ale mám jen jednu zdravou nohu, takže...trvá mi asi půl hodiny, než se zpod něj dostanu a unaveně si oddechnu. Bože...prohrábnu si vlasy, svléknu mu alespoň kalhoty, aby v nich nespal, přikryju ho a odhopsám z jeho pokoje. Na chodbě seberu ze země jeho bundu, kterou jsem z něj ve víru líbání shodil, pověsím ji a ještě uklidím jeho boty, které byly rozkopané po celé chodbě, když si je zouval, než se mnou dojde do pokoje. Dojdu do svého pokoje, sednu si na postel a prohrábnu si oběma rukama vlasy. Do háje...tohle se asi nemělo stát. V tu chvíli, kdy se to dělo, jsem nebyl schopný jednat a myslet...ale teď...myslím až moc.

Celé ráno se děsím, co bude, až se Kyunnie probudí. Spal jsem asi hodinu, možná hodinu a půl, víc to nešlo. Co teď bude? Skoro jsme se začali kamarádit, začala se mezi námi hroutit ta bariéra a my si pomalu začali víc a víc povídat a teď najednou...teď najednou je všechno zase jinak.

***

„Počkej...takže on si to nepamatuje a ty mu to neřekneš?" vyprskne na mě Minhyuk, když ze mě týden páčí, co se děje, protože jsem pořád zamyšlený. Zakroutím na jeho otázku hlavou.

„Nemůžu mu to říct, Minhyukkie," zakroutím hlavou. „jednak by mi nevěřil, že to byl on, kdo po mě vyjel, ale hlavně...nechci zkazit to, že se konečně začínáme kamarádit." Zakroutím hlavou. Ignoruju ho, ignoruju jeho slova a řeči o tom, že jestli mu to neřeknu, tak mě to vnitřně zničí a sežere za živa, seru na to, nechci, aby věděl, co se stalo. Nepamatuje si to, vlastně mi řekl, že si z toho večera nepamatuje nic, ani cestu domů. Dokonce vypadal tak starostlivě, když se mě ptal, jestli jsem ho nevzbudil. Nechal jsem ho v tom, že jsem ho neslyšel přijít a že mě nevzbudil.

„Počkej, takže s ním pojedeš?" vyprskne na mě Minhyuk znovu, když mi Kyunnie řekne, že musí jet s ředitelem a ostatními přebrat cenu do hlavního města. Ale hlavně mi řekl, že by bylo nejlepší, kdybych jel s ním. Myslím, že ho děsila představa toho, že bych musel být buď u Minhyuka, který bude mít celé tři dny bouřivý sex s našim učitelem anebo u Marka, u kterého to není lepší, protože ten bude mít sex s Yugyeomem. A já měl skoro sex s Kyunniem. Ne, co si to nalhávám. Co jsme si to řekli, Kihyun, hm? Nebudeme na to myslet a už vůbec to nebudeme brát tak, že jsme málem měli sex, protože jsme se ani moc nedotýkali. Ne, to že mi Kyunnie sahal na zadek určitě nic neznamenalo. Ani to líbání. Nepamatuje si to, takže to co? Nic neznamená, ano!

Napsal jsem Kyunniemu seznam, co musíme sbalit na cestu, sice hodně hodně brblal, ale nakonec balil podle mého seznamu, zatímco já vesele poskakoval a chystal svačiny na cestu.

„To je úžasný, vyhrál jsi!" nadšeně se pořád usmívám, stále mu gratuluji a culím se, jde vidět, že ho to štve, ale...pro mě je lepší se snažit dělat, že se nic nestalo. On to neví a já se musím chovat, že se to nestalo. Že není nic, co by měl vědět. Každý večer usínám s myšlenkou, že to byl jen sen a výplod mé fantazie, četl jsem totiž, že když to budu dělat, donutím svoji mysl, aby tomu věřila a já nakonec opravdu budu mít pocit, že se mi to jen zdálo. Ano! Internet nelže, internet je nejlepší poradce! Možná když si to budu před spaním říkat tak 10 let nebo věčnost...tak tomu jednou uvěřím.