Myself ✓ || Changki

Myself // 57

Changkyun

„Nikam nejdu." zabručím, když sedím na gauči a Jooheon do mě hustí, abych konečně zvednul svůj zadek a šel s ním na svoji rozlučku. Nemůžou mít rozlučku beze mě? Ne, nestal se ze mě gaučák, a ne, nejsem vůbec ani trošku líný. Jen prostě nemám chuť na alkohol. Myslel jsem si, že budeme s Kihyunem spolu, dívat se na televizi nebo třeba jen ležet na zahraně na dece a dívat se na hvězdy...něco romantického...ale on mě opustil. Chladnokrevně mě tu nechal na pospas tomuhle ďáblovi.

„A co máš vlastně za plán, hm? Nechal jsem to na tobě, ale mám docela strach z toho, co jsi vymyslel." odkašlu si, ale on jen zakroutí hlavou.

„Huš! Oblíkni se a prostě jdeme, uvidíš, budeš se bavit!" mrkne na mě a já už teď vím, že toho budu litovat. Ale nakonec se tedy zvednu z gauče...na tom gauči Kiki rád sedával. Povzdechnu si, když mi moc chybí.

„Přestaň dělat jakoby zemřel v autonehodě, nebo tě opustil. Jel jen na víkend pryč." praští mě Jooheon, když jsem hleděl na naší společnou fotku. S velikým naříkáním a odmlouváním mě Jooheon dokope do ložnice.

„Hele, já vím, že jsem sexy a momentálně zničený žalem,...ale abys toho takhle využil?" zakryju si hruď, když ze mě jedním pohybem svlékne tričko.

„Fuj," otřepe se a já se dotčeně chytím za srdce. „i když bych moc rád zjistil, co na tobě Kihyun vlastně vidí," výsměšně si odfrkne a já chci svého bývalého nejlepšího kamaráda praštit. „tak ne, fuj, díky a fuj ještě jednou, z tohohle budu mít noční můry." otřepe se.

„Líbí se mi, jak mi kolikrát říkáš, ať mám víc sebevědomí, a že se nemám podceňovat a teď jsi jako fuj, jsi odporný," protočím oči. Otevřu skříň a zadívám se na vyskládaný komínek oblečení..."přijde mi to jako by to bylo včera, kdy mi Kihyun to oblečení skládal." povzdechnu si a vytáhnu si hezké bílé triko.

„Rád ti dodávám sebevědomí, to je to, co bros dělají, ale to neznamená, že s tebou chci, oh bože fuj, spát," pokřižuje se „a sakra bylo to včera, skládal to, zatímco jsme spolu hráli na PlayStationu, tak přestaň s tímhle melodramatickým projevem." povzdechne si. Nakonec se teda obléknu a velmi nerad se nechám táhnout do auta. Jooheon si sedne za sedadlo řidiče a pomalu se rozjede. Ano, pomalu...jezdí jako důchodce, i když mi za to nadává, dojede na křižovatku a zastaví. Rozhlédne se vlevo, pak vpravo, pak zase vlevo, a zase vpravo a do třetice to stejné a pak se přes spojku rozjede a pomaličku projede křižovatkou. Naštěstí je večer, tak tu nejezdí moc aut, ale v normálním provozu většinou stojíme na křižovatce dvacet minut, než tam vjede.

„Kam to vlastně jedeme?" pozvednu obočí a upravím i vlasy v zrcátku.

„Uvidíš." řekne tajemně a zachláme se. To jo, ale až za několik hodin s tímhle stylem jízdy. Neřeknu to nahlas, radši, myslel jsem si, že naštvaný Jooheon je osin v zadku, ale uražený Jooheon? To je horší.

Ale jsem rád. Nikdy bych mu to neřekl, ale jsem rád, že jsme kamarádi. Když si pomyslím, že začátek našeho přátelství byl vlastně v tom, že oba jsme byli trošku jiní. Oba jsme kouřili, chlastali a pařili. Občas jsme si spolu i zahulili, a hlavně jsme společně nenáviděli svět a společnost a standarty. Je pravda, že jsem čekal, že spolu...nebudeme kamarádi dlouho. Vlastně jsem ho dlouhou dobu jako kamaráda nebral. Spíš jako...parťáka, se kterým můžu jít chlastat. Čekal jsem, že to vydrží, dokud jeden z nás buď na škole neprolítne, nebo než vyjdeme školu a oba si půjdeme svou. Když jsem pak začal trávit čas s Kihyunem a nedobrovolně jsem se začínal měnit...ani jsem nepomyslel na to, že by Jooheon zůstal. Ale on zůstal a stali se z nás přátelé. Vím, že se na něj můžu spolehnout, vím, že mi vždycky bude oporou, a to je hezké. Proto jsem ani neváhal, když jsem mu řekl, aby byl můj svědek. No, dobře přemýšlel jsem ještě nad Ruiem a Hoseokem. Mělo to jednoduchý důvod. Rui...by mě mohl zabít, protože se známe pět let...je se mnou skoro stejně často jako Kihyun...vlastně jsem s ním nedobrovolně v manželství...mohl by to brát osobně, že jsem ho nepozval, a to by znamenalo jednoduše...mojí smrt. Ale naštěstí, když jsem mu řekl, že se budu ženit, tak mi sám řekl, že se domluví s mým svědkem na tom, co mi má koupit jako svatební dar. Což...jsem pak celý den úlevně vydýchával. Hoseok...by mě nezabil, ale...mohl by brečet. A kdo by chtěl rozbrečet 178 centimetrového namakaného chlapa který brečí nad Disney filmy a má v posteli růžového králíka? Kdo by mohl být takový zrůda? S Hoseokem jsme se sblížili skrz sebeobranu, navíc to byl náš soused. I teď se za námi často stavuje na večeři nebo na naše hrací dny. Kihyun mě donutil, abych si vyhradil den, který budu opravdu trávit s přáteli. Protože můj den vypadal tak, že jsem buď psal, psal, psal, snědl jídlo u počítače a dál psal...pak jsem trávil čas s Kihyunem, a ačkoliv mě to vyhovovalo Kihyun měl strach, abych se časem nezbláznil a nezahořkl. Teď se většinou potkáváme v pátek, protože má Kihyun v pátky dlouhé zkoušky, a navíc můžeme pařit celou noc. Ale kolikrát záleží na domluvě. Hoseok se stal součástí mé malé party přátel, a proto když jsem mu řekl, že se budu ženit, tak mi odpověděl, že se těší až uvidí Jooheona jako mého svědka brečet až budu říkat Kihyunovi ano. Oddechl jsem si, dobrý nikdo mě nezabil a nikdo ani nebrečel.