Královnina služebnice

Prolog

Rovinatá krajina se táhla do dáli. Vpravo protékala mezi poli a loukami řeka, kterou místní obyvatelé nazývali řekou štěstí, protože dodávala okolním polím dostatek vláhy, a tedy i úrody. Ve skutečnosti se jmenovala Salas a protékala skoro celým královstvím. Nalevo stálo malé stavení ohraničené plotem, jejž držely pohromadě jen zrezivělé hřebíky. Za domem byla stodola i kůlna se schovaným nářadím. Domu poskytovala ochranu krásná bučina. Ale na polích nevládl čilý ruch. Jen pár skupinek znavených žen se snažilo zorat půdu, ze které byly živy ony i jejich děti.

Sianna nikdy nebyla dále než v nejbližším městě, jen půl dne cesty od svého domova. Její rodina nebyla ničím výjimečná, jejich nejdražším majetkem byl dekret, podepsaný samotným králem, který stvrzoval, že jsou všichni oproštěni od roboty. Siannin otec byl obyčejný sedlák, jenž se před dvaceti pěti lety účastnil tažení na sousední království. Tehdy ho přidělili k opěvované čtvrté kohortě a jako každý přeživší té krvavé bitvy dostal královský dekret. I dnes byl ve válce. Proto působilo údolí tak ponuře. Už uběhly tři roky, co muže naverbovali do vojska a oni odtáhli daleko k hranicím. Ti, kteří zůstali, byli nemocní, už moc staří, nebo ještě moc mladí na to, aby bránili čest Jeho Veličenstva. Nedostatek lidí na práci na polích byl znát čím dál tím více.

„Pokud do příštího podzimu válka neskončí, nebudeme už mít co jíst," povzdechla si Sianna, když dosedala na židli v jejich skromném domě. Obličej měla zamazaný od hlíny a potu, šaty ušpiněné také a pod očima tmavé kruhy. Matka jen přikývla a podala jí plechový hrneček s mlékem.

„Nezbývá než doufat, že se brzy vrátí," řekla třetí žena v místnosti. Lybia byla budoucí žena Siannina nejstaršího bratra a dcera tkalce z vesnice. Ochotně vypomáhala s prácí na poli, ale její pomoc byla někdy jen přítěží. „Každý den na ně myslím. Matka by zešílela, kdybychom zůstaly úplně samy."

„Ale no tak, vy dvě. Nesmíte ztrácet naději," usmála se na svoji dceru a možnou budoucí dceru Delilah. Sama často propadala zoufalství. Její manžel a tři synové nasazovali život za krále a ona už tak dlouho nedostala žádnou zprávu. Otočila se k dívkám zády, aby neviděly slzy, které se jí nahrnuly do očí, a natáhla se po bochníku chleba. Odřízla tři krajíce, namazala je zbytkem másla a podala dívkám.

Sianna s děkovným úsměvem večeři přijala. „Nemám strach z toho, že se nevrátí, máti," odpověděla, když spolkla první sousto a natáhla se po matčině ruce. „Bojím se, že úroda příští rok bude ještě menší než ta letošní. Zima už je skoro tady a my ještě nezoraly ani polovinu polí. Jak by to skončilo, kdyby zítra napadl sníh a už neroztál?"

✯✯✯

Údolí už šestým týdnem halil sníh a každý večer padal další a další. Ženy nestihly zorat všechna pole, ale i tak ve vesnici a okolních staveních panovala poměrně veselá nálada. Před dvěma měsíci dorazila zpráva, že královští vojáci dobývají hlavní město sousedního království. Pokud tedy všechno dobře dopadne, mohli by se muži vrátit brzy domů.

Sianna s matkou pospíchaly prohrnutou cestou do vesnice na nedělní mši. Obě byly zabalené v kabátech, na hlavách uvázané šátky. Ke kostelu dorazily na poslední chvíli, proklouzly mezi mohutnými dveřmi a Sianna se posadila do poslední lavice, zatímco Delilah do první k ostatním starším ženám.

„Kde jsi tak dlouho?" Naklonil se k dívce její dobrý kamarád Havlil. Syn místního rychtáře byl jediný mladý muž ve vesnici. Od narození měl zdeformovanou pravou ruku a chodil vždy trochu nakřivo. Verbíři ho shledali nevhodným do armády, a tak zůstal doma. Nedával na sobě najevo, jak moc se za to styděl. Nad všemi posměšky mladíčků, kteří v době verbování byli moc malí, i jedovatými řečmi starců jen mávl rukou a dál si jich nevšímal. V duchu ale přemítal, zdali má vůbec právo na to se dosyta najíst a vyspat v teple, když jeho rodina a přátelé někde daleko nasazují život v nuzných podmínkách.