Královnina služebnice

15. kapitola - Krásy venkova

Farell

Jak slíbil, tak i udělal. Za poslední dva měsíce se skoro nezastavil. V červenci musel vyrazit do zámku, aby vůbec mohl pokračovat ve své práci. A potom, když měl konečně dost peněz, se začaly hrnout davy lidí, kteří potřebovali semlít obilí. Teprve začátkem září, kdy opadlo šílenství okolo sklizně, si mohl dovolit na týden odjet z domova.

Do Cesterfieldu dorazil po třech dnech cesty a přespal v hostinci. Do Berktonu zbývalo ještě asi půl dne cesty po proudu Salasu. Večer ve městě trávil vyptáváním místních snažíc se působit nenápadně. Zjišťoval jaká je situace na západě království. Celkově se nedozvídal úplně převratné novinky. Zatím tady král nezvýšil robotu, sklizeň byla malá a lidé nespokojení.

Druhý den brzo ráno odjel z města. Držel se řeky a před polednem přijel k velkému kamennému mostu. Cesta vedla kolem lesa a postupně se před ním rozprostíralo údolí se třemi vesnicemi. Ta nejblíže by měla být právě Berkton. Za celé dopoledne skoro nikoho nepotkal, ale na druhé straně řeky jakoby všichni ožili. Většina lidí ho jen ze slušnosti pozdravila a udržovala si bezpečný odstup, jak si zvykli za války. Jedné starší ženy, která sama kráčela do města, se zeptal, jestli jede správně. Stařenka mu to odsouhlasila a už asi za půl hodiny uviděl obrys Berktonu.

Jeho kůň začal zpomalovat, takže musel slézt a podívat se, co je špatně. Zjistil, že někde cestou ztratil podkovu a tak pokračoval pěšky. Bude muset najít nějakého kováře. V duchu si opakoval, jak to Sianna říkala. Dům u lesa. Třetí samota směrem od mostu. Už minul odbočky k dvěma domům, které se skoro ztrácely v lese. Brzo došel k místu, kde se do mírného kopce zvedala poměrně široká vyšlapaná cesta. Nahoře viděl dům a věděl, že přesně tady musí odbočit.

Jak se ke stavení blížil, uvědomoval si, že vlastně vůbec netuší, co má čekat. Má tři bratry, o tom mluvila. A svojí rodinu miluje nadevše na světě. Bude i její rodina sdílet stejný názor po tom, co od Sianny skoro půl roku neslyšeli ani slovo? Zastavil se jen pár metrů před zápražím a rozhlédl se. Bylo tady ticho. Až moc velké ticho. Nikdo venku nechodil, ani zevnitř se neozýval jediný hlas. Znejistěl a hlasitě polkl. Je na správném místě? Nebo se vrátí domů jako posel špatných zpráv?

Uvázal koně k zábradlí schodů, přešel ke dveřím a co nejhlasitěji na ně zabouchal. Ticho. Takhle přece nevypadá dům, kde žije pět lidí. Zabouchal znovu a ještě hlasitěji. Kůň za jeho zády nespokojeně zařehtal. No tak... Přece sem nejel jen proto, aby tady nikoho nenašel. Už zase natahoval ruku, že naposledy zabouchá na dveře, když se prudce otevřely.

Stál tváří v tvář staršímu muži s prošedivělými vlasy i vousy a přísnýma ledově modrýma očima. „Kdo jste a co tady chcete?!" prohlásil muž zostra a Farell viděl, že drží pravou ruku na pouzdru s nožem u opasku.

O krok couvl a zvedl ruce, aby mu ukázal, že je neozbrojený. Sám měl dýku zastrčenou v botě, ale to Siannin rozzlobený příbuzný věděl nepotřeboval. „Nepřijel jsem působit potíže... Nemáte se čeho bát."

„Tohle říkají lidi jako ty pořád," zašklebil se na něj muž. „Nejdřív mě na tři roky odtáhli do války, pak mi sebrali vlastní dceru a posledně si odvezli zbytek peněz, co jsem měl. Takže ti radím dobře, hochu, táhni odkud jsi přišel..."

„Posílá mě Sianna!" vykřikl rychle a ještě o krok couvl. Koutkem oka se podíval na své oblečení a musel uznat, že působí poněkud městsky. „Posílá mě vaše dcera."

Siannin otec ho sjel nedůvěřivým pohledem. Trochu povolil stisk na noži a bojovně vystrčil bradu, čímž mu neuvěřitelně připomněl jeho dceru. „Dej mi jeden dobrý důvod, proč ti věřit."