Královnina služebnice

2. kapitola - Radosti a strasti běžného života

Sianna se probrala s hlavou položenou na stole. Přes ramena měla přehozenou teplou přikrývku. Nebezpečně blízko jejích vlasů byly ztvrdlé kapky vosku z vyhořelých svíček, které včera v noci vytekly ze svícnů. Dívka se protáhla a narovnala. V zádech jí bolestivě zaškubalo. Pomalu se zvedla od stolu, přešla do malé komůrky, kde skladovali vodu ze studánky, aby nemuseli pořád pracně odsekávat kusy ledu. Vzala jeden ze džbánů, nalila si drobet vody do misky a umyla si obličej. Studená voda jí velice rychle probrala.

V domě bylo ticho, všichni ještě nejspíš spali. Když otevřela okenice, uviděla, že už je dávno den. Podle postavení slunce mohlo být tak deset. Nedala se do práce jako každý obyčejný den, ale odešla do malého pokoje, který celé tři roky patřil jen jí. Teď na druhé posteli pochrupoval nejmladší z jejích bratrů Bennet a ona za to byla upřímně ráda. Ulehla do své postele, ale neusnula.

Život ve vesnici se zase vrátí do starých pořádků. Mlynář opraví za pomoci kováře rozbité mlýnské kolo, bednář dostane novou zakázku od místního sládka. Sedláci se vrátí do polí. Všechno bude jako dřív. Sianna s úsměvem přemítala o budoucnosti zírajíc nepřítomně do stropu. Slyšela kroky z dalšího pokoje. Někdo přešel domem, tiše za sebou zabouchl vchodové dveře a pak pod jeho nohama zaskřípala prkna na zápraží. Bez pochyb to byl Trennan, který vyrážel navštívit svou snoubenku. Ti dva nebudou chtít se svatbou dlouho čekat, pomyslela si Sianna.

Z vedlejší postele se ozvalo zalapání po dechu. Potom se Bennet zhluboka nadechl, protřel si oči klouby prstů a překulil se na druhý bok, takže k ní teď ležel čelem. „Dobré ráno, sestřičko."

„Chápu to správně, že ti tvá postel hodně chyběla?" zeptala se ho.

„Ani nevíš jak," odpověděl jí tónem, který dával najevo, že to nehodlá rozvádět, a odhodil peřinu na druhý konec postele. Když před třemi lety odcházel, byl to vyděšený mladíček o kousek menší než jeho sestra, který ze světa viděl jen svou rodnou ves. Bylo mu tenkrát šestnáct, měl krátce střižené vlasy a tvář hladkou jako novorozeně. Za každým jeho výrazem se skrýval náznak úsměvu, oči mu ďábelsky zářily a pořád vymýšlel nějakou lumpárnu. Teď z něj byl vysoký muž, sestru převyšoval o více než hlavu, měl široká ramena a silné ruce. Tmavé vlasy mu sahaly až po ramena a jeho výraz zvážněl. Ale když se podíval Sianně přímo do očí, v těch jeho byla pořád vidět ta stará známá jiskra.

„Tak... Povíš mi už, jak moc jsem vám za ty roky chyběl?" Od obou ze starších bratrů by Sianně tahle otázka připadala divná, ale k Bennetovi až nepřirozeně pasovala. Byl sice nejmladší, ale jestli se ze sourozenců Wyverngladových někdo ve světě neztratí, bude to právě Bennet.

Mluvili dlouho, skákali si navzájem do řeči, měnili témata rychlostí blesku a snažili se vtěsnat roky odloučení do pár hodin. Siannino vypravování nebylo ani zdaleka tak zajímavé, ale mladík přímo hltal historky o rozvodněné řece, rozbitém pluhu, velké úrodě hrušek, hádkách žen v hostinci, koni, co ztratil podkovu, a všem dalším, co dívka považovala za dost důležité ke zmínce. Ona zase napjatě poslouchala každé Bennetovo slovo, když vykládal o dobývání hlavního města, útrapách ve vojenských táborech, věčném nedostatku jídla a krvavé bitvě v bažinách u hranic.

Z bratrova vypravování Sianna postřehla dvě věci. Měl obavy z nadcházejícího jara a dalších let. Jak říkal, pokud se království nevzpamatuje z války do tří let, nedopadne to dobře. Další záležitost, která se z jeho slov dala snadno vycítit, byla jeho nelibost ke všemu s modrou krví. Kdykoliv zmínil nějakého šlechtice, na tváři měl pokřivenou grimasu, ve které se mísil úsměv s rozzuřením. Říkal, že šlechta není dobrá k ničemu. Dokonce sestře šeptem sdělil starosti, že mír nepotrvá dlouho. Až těm vznešeným prasatům - jak šlechtu nazýval - dojdou peníze získané z téhle války, prostě začnou další.