Martinus
26.10.
Když jsem se probudil podruhé, bylo už světlo.
Během pár minut jsem se svlékal v koupelně.
Uzavřel jsem se ve sprchovém koutu.
Pootočil jsem modrým kohoutkem, a nechal na sebe padat ledovou vodu.
Cítil jsem každou kapičku.
Pach alkoholu ze mě opadl díky mému oblíbenému sprchovému gelu.
Vylezl jsem že sprchového koutu a osušil se.
Oblékl jsem si tmavě šedé tepláky, tmavě modré triko s dlouhým rukávem a černou mikinu.
Ano, vám se to možná zdá jako depresivní.
Mě však tmavé odstíny sedí více než cokoliv.
Po cestě do obývacího pokoje, kde pravděpodobně seděl zbytek mé rodiny, mě přepadl strach.
Nechci odpovídat na jejich otázky.
Nechci.
Vstoupil jsem do místnosti a všechny pohledy spočinuli na mě.
Bylo mi to nepříjemné.
Tiše jsem pozdravil a všem popřál dobrou chuť.
"Emmi, běž si hrát do pokojíčku. Stejně jsi už dojedla." usmála se na ni mamka.
Emma jen vstala od stolu a odcupitala pryč.
Věděl jsem co přijde...
"Martinusi, povíš nám co se včera stalo?" zeptal se v klidu táta.
Zklopil jsem pohled.
Dle mého mlčení asi pochopili, že nehodlám promluvit delší dobu.
"Marcusi, víš o tom něco?" zeptala se pro změnu mamka.
"Co bych měl vědět? Copak jsem jeho chůva?" řekl tak odtažitě, až mě to zamrzelo.
"Jste dvojčata! Poslední dobou jste se oba dva změnili. Marcusi, ty jsi namyšlený, sebestředný a panovačný. Chováš se jako egoistický blb a vůbec nemyslíš na školu. Jen tu tvou nánu! A Martinusi... Ty jsi stratil veškeré sebevědomí. Jsi tichý, plachý a skoro s námi nekomunikuješ." ze začátku na Marcuse hodně křičel, u mě jen tiše mluvil.
"Já jsem se nezměnil. Jsem pořád stejný." odfrkl Marcus.
Já jen mlčel.
"A nestaráš se třeba o to, že tvé dvojče má očividně nějaký problém?" zeptala se mamka.
"Nevím co se mu stalo!" křikl a probodl mě varovným pohledem.
"Martinusi, co nám k tomu povíš ty?" odvrátila otec pohled od Marcuse a upřel ho na mě.
Mé mlčení rodiče přivádělo k nepříčetnosti.
"Oba dva vypadněte. Večer si o tom promluvíme. Do té doby vás nechci vidět!" křikl otec a ukázal na dveře.
Marcus s dupotem odešel k z domu.
Nevím kam...
Já jsem se radši v klidu přemístil před dveře Emmičky pokoje.
Otevřel jsem dveře a rozhlédl se po pokoji.
Nikde nikdo.
V úmyslu jsem měl odchod, ale zastavili mě něčí vzlyky.
Vstoupil jsem a zavřel dveře.
Znovu jsem pozorně prohlédl růžový pokoj.
Vedle stolu seděla Emmička a plakala.
K čertu s míma emocema! Moje sestřička pláče!
"Em? Copak se děje?" vyzvedl jsem si ji do náručí a pevně ji objal.
"P-proč rodi-če křiče-li?" zeptala se posmutněle.
"Já a Marcus jsme je rozzlobili víš? Kvůli tomu nemusíš plakat princezno. Zapomeň na to, ano?. Co kdybychom šli ven? Třeba bobovat?" zeptal jsem se tiše.
Sice nevím z jakého důvodu plakala, ale rozveselit jí je má povinnost.
"Ano!" vykřikla a ve vteřině už na sebe oblékla zimní kombinézu.
"Počkám dole." řekl jsem a definitivně opustil její pokoj.
Sám jsem si oblékl teplejší oblečení a vyčkával v předsíni.
Rodiče byli obeznámeni naším menším výletem a tak mi zbývalo jen čekat.
Emmička přiběhla i se saněmi.
Tak jako vždy jsem uchopil provaz a Em táhl za sebou.
Sněhu je dost, na to že je říjen.
Po půlhodinové cestě jsme dorazili k našemu cíli.
