Marcus
3.2.
"Zemřel?" vzlykl jsem a okamžitě se rozbrečel.
Mamka se pousmála.
"P-probudil se." znovu se rozvzlykala.
Rozeběhl jsem se k mamce a okamžitě ji objal.
"Žije!" vykřikl jsem a utřel si slzy.
"Musíme jet do nemocnice. Táta už tam k a Emma je u babičky." vysvětlila máma.
Rychle jsem na sebe hodil své sakra drahé boty a ještě dražší bundu.
Máma popadla klíčky a oba jsme se rozeběhli k autu.
Martinus
3.2.
"K-kde to-kde to jsem?" rozhlédl jsem se kolem.
"Jsi v nemocnici. Pamatuješ si proč?" usmála se na mě blonďatá doktorka.
Zapřemýšlel jsem se.
"Moje sestřička. Ona... málem ji srazilo auto. Je v pořádku?" zeptal jsem se.
Chtěl jsem vstát a jít jí hledat.
Tohle si neodpustím.
Zrzavý doktor mě rychle chytil.
To nebylo potřeba, stejně mi nešlo se zvednout...
"Tvá sestra je zcela v pořádku. Ty jsi ji odstrčil ze silnice a zachránil jsi ji život. Ale teď si odpočiň. Za chvíli přijde tvá rodina." usmála se znovu doktorka.
Přikývl jsem.
Doktoři odešli a po chvilce je vystřídal táta.
Brečel...
"Martinusi." objal mě.
Co mu je?
"Tak jsem se o tebe bál." pousmál se a posadil se na židli vedle mě.
"Proč jsi se bál?" pozvedl jsem obočí.
"Martinusi... zachránil jsi Emmu. A srazilo tě auto. Bylo to vážné a dlouho nikdo nevěděl jestli přežiješ. Moc jsme se všichni báli. Byl jsi přes tři měsíce v kómatu. Marcus sem chodil každý den hned po škole. Domů se vracel po šesté a pak se zamkl v pokoji a brečel. Nesl to z nás nejhůře." povzdechl si táta.
"Marcus?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Ano. Společně s mámou už je na cestě sem." usmál se.
"Ne!" vyhrkl jsem.
"Cože?" nechápal táta.
Nechci ho tu!
Já ho tu nechci!
"J-já." zakoktal jsem se, ale v tu chvíli do místnosti vstoupili máma s Marcusem.
"Martinusi!" usmála se máma a rychle mě objala.
"Mami." pousmál jsem se.
"Jak se cítíš?" zeptala se.
Máma se posadila na židli vedle táty a Marcus se usadil do křesla v rohu místnosti.
Do ruky si vzal telefon, ale já věděl a viděl, že mě poslouchá a mobil mu je někde...
"Je mi zle. Strašně mě bolí nohy a hlava. A myslím že možná budu zvracet." postěžoval jsem si.
Do místnosti vběhl doktor.
"Dobrý den. Potřeboval bych s vámi mluvit o stavu vašeho syna." pronesl.
Ve tváři se mu myhla lítost.
Rodiče se se souhlasem zvedli a odešli s ním pryč z pokoje.
Marcus vstal a posadil se na židli vedle mě.
"Co potřebuješ?" zeptal jsem se ho nepříjemně.
"Promiň." řekl jednoduše.
Doopravdy se mi omluvil?
To se mi snad zdá!
"Promiň za to jak jsem se choval." vzlykl.
"Nebreč." povzdechl jsem si a chytil jsem ho za ruku.
Trochu sebou cukl.
Nemůžu ho vidět brečet.
Rve mi to srdce...
"Vždyť já nebrečím." pousmál se a utřel si slzy.
Na chvíli nastalo ticho, které přerušil Marcus.
"Chyběl jsi mi. Moc..." zklopil pohled.
