Marcus
27.10.
Rodiče přijeli.
Vynadali mi že jsem se měl ozvat.
Řekl jsem že se mi vybil mobil, protože to je pravda.
Máma mě poslala zbalit Tinusovi věci.
Vyšel jsem po schodech a zastavil před jeho pokojem.
Nebyl jsem tam asi rok...
Nadechl jsem se a vstoupil.
Změnilo se to tu.
Ani nevím že se tu stěhoval nábytek.
Skříň už nebyla v levo od dveří, býka na protilehlé štěně.
Postel byla místo skříně a psací stůl na druhé straně.
Polička se přesunula vedle stolu.
Velký rámeček zůstal vyset na tom samém místě.
Na fotce v něm, jsme spolu s celým teamem Chelsea.
Je to na jednom z tátovích zápasů.
O přestávce nás hráči dovedli na hřiště, před tisícovky lidí...
Hráli jsme s nimi zbytek zápasu.
Na fotce stojíme vedle sebe a usmíváme se.
Za námi jsou všichni hráči.
Byl to úžasný zážitek.
Tenkrát jsem s Tinusem dali každý dva góly.
Mysleli jsme si že jsme nejlepší, protože jsme obehráli světové jedničky, až postupem času nám došlo že nás nechali.
Už je to sedm let...
Na fotce hned vedle jsme v objetí.
Je to nádherná fotka a já ji mám taky.
Měl jsem ji pověšenou na zdi.
Jenže ji asi rok zpět nahradila fotka mě a Ashley.
Nemám tu fotku rád.
Nemám rád ani Ashley.
Hnusí se mi.
Ale budu s ní i nadále.
Kdybych se s ní rozešel, neudržel bych od sebe pak Tinuse.
Je lepší když ne sám než se mnou...
Najde nějakou slečnu, která ho bude milovat.
Můj bratr přeci není gay.
Už si nechci nalhávat že ho nesnáším.
Už nedokážu přesvědčit sám sebe že miluju Ashley.
A nevím jak dlouho to dokážu nalhávat ostatním.
Ale obávám se, že až se probudí bude to pokračovat stejně...
Nemůžu od Ashley totiž odejít.
Martinus pro mě představuje ohromnou hrozbu, a ona ho ode mě drží dal.
Nesmím mu dovolit pobyt v mé blízkosti.
Hned až dostuduju, odstěhuju se.
Nechám Tinuse žít.
On to zvládne, pro mě to bude těžké...
Ale musím.
Raději jsem odvrátil zrak od fotek a přešel k jeho skříni.
Vytáhl jsem jeho cestovku a otevřel skříň.
Bože můj!
To nemá žádné světlé oblečení?
Ani ponožky?
Tak to je masakr.
Rychle jsem mu do tašky naskládal asi patnáct triček, pět mikin, nevím kolik tepláků a spodní prádlo...
S taškou jsem doběhl k autu, kde už čekali rodiče.
Hned jsem vyrazili na cestu.
Přemýšlel jsem nad ním.
Jsem na něj zlí, ale přesto má v pokoji naše společné fotky...
"Marcusi?" vyrušila mě máma.
Podíval jsem se na ní,aby mohla mluvit dál.
"Než přijedeme na místo, musíme ti něco říct." řekla máma a vzlykla.
Tátovi po tvářích tekli slzy, ale snažil se to zastavit.
"Co se děje?" zeptal jsem se zděšeně.
"Mar-tinus... víš není na tom vůbec dobře. Jeho tělo odmítá léčbu a... má malé šance Marcusi. Není jisté zda se nám vůbec probudí. Jsi dost velký a jen jsem chtěla abys o tom věděl. Přeci jen jste dvojčata..." rozvzlykala se máma.
Po tvářích mi začali taky stékat slzy.
"Mami on to zvládne... Je to přeci Gunnarsen, ne?" snažil jsem se pousmát.
Mamka se usmála.
"S maminkou půjdeme za doktory, Martinus leží v druhém patře na pokoji číslo 314." řekl táta když parkoval.
Přikývl jsem a vydal se k Tinusovi.
Před pokojem mě zarazila sestra.
Musel jsem si obléct modrou čepici, roušku, kalhoty a bundu.
Nevím co to bylo...
Až poté mě pustila dovnitř.
Na posteli ležel můj malý bráška.
Na čele měl velikou náplast a na ústech dýchací masku.
V obou rukou měl zapíchané kanili, které vedli k výživě a kapalným lékům.
Měl nemocniční košili a byl přikrytý odpornou dekou.
Levou nohu měl v tmavě modré protéze.
Rozplakal jsem se.
Na jeho těle měl spoustu modřin, podlitin nebo škrábanců.
Pomalu jsem došel k židli vedle něj a posadil se.
Opatrně jsem ho chytil za ruku.
"Martinusi... lásko moje... Tak moc se ti omlouvám za všechno co jsem ti udělal a způsobil. Byl jsem tak sobecký. Ubližoval jsem ti proto aby jsi nebyl v mé blízkosti. Místo toho abych tě viděl s někým jiným a abych tím trpěl, jsem nechal trpět tebe. Moc dobře vím, co je Ashley zač. Vím že máš pravdu. Ale dokud jsem s ní, nejsi se mnou ty... Jsem si vědom co ti tím způsobuju a ani nevíš jak moc mě to mrzí. Nevím jestli mě slyšíš, ale pokud ano... odpusť mi to prosím. Až dostuduju odstěhuju se. Vím. Je to zběhlé a sobecké... Tak moc bych si přál, aby tohle všechno byl jen hodně špatný sen. Nechci si dál namlouvat, že tě nemiluji když vím že to není pravda. Miluju tě Martinusi... a proto se chovám takto. Nemůžu totiž dovolit, aby jsi se ke mě příliš přiblížil. Neudržel bych se. Mám strach že bych tě políbil. A to já ti udělat nechci. Odmítl bys mě a začal bys mě nenávidět. Věděl jsem že ji nenávidíš. A proto se ti chci omluvit. Chci se ti omluvit za všechno co jsem za poslední dva roky udělal. Nechtěl jsem ti říct že tě miluju proto, abych o tebe nepřišel. A podívej se na mě teď. Jsem ubožák. Přišel jsem o tebe. A aby toho nebylo málo tak jsem tě i zničil. Kdybych se nezachoval jako krypl, trpěl bych já a ne ty. Je mi to tak moc líto. Teď si přeju jen aby ses mi probudil. Budu tě ignorovat, ale už ti nic neudělám. Já půjdu za Bartem ať tě už nechají. Jen se mi prosím vzbuď. Z očí do očí ti to asi nikdy neřeknu... Ale miluju tě. Miluju tě víc než bratra. A ano, vím že je to incest, ale neumím se odmilovat. Snažil jsem se. Vážně jsem se snažil. Ale nedal jsem to. A teď jsem tady. Sedím vedle tebe. Ty o mě ani nevíš. Můžu jen doufat, že to dokážeš. Omlouvám se. Znovu. A miluji tě. Stále. Měl jsi se narodit sám. Nebyl bys teď tady. Znovu se omlouvám. Víš... když jsem si uvědomil že tě miluju, bál jsem se. Strašně jsem se bál. Bál jsem se sám sebe. Bál jsem se že mě zavrhneš. Že už nebudeš chtít být mím bratrem... Miluju tě..." dořekl jsem.
Pak jsem už jen tiše brečel a držel ho za ruku.
