Martinus
21.2.
Už je to pět dní co jsem doma.
Byl jsem tak šťastný, když mi Marcus řekl že jsem mu chyběl.
Ten den jsme se spolu po dlouhé době bavili.
Další den jsem se těšil že přijde.
Rodiče totiž říkali že za mnou chodí každý den...
Jenže nepřišel.
Rodiče museli do práce, ale o víkendech tu byli.
Marcus nepřišel ani další den.
A nenavštívil mě do konce mého pobytu v nemocnici.
A já si naivně myslel že nelže...
Byl jsem zklamaný.
Z něj, ale více ze sebe.
Uvěřil jsem mu, i když by každému došlo že mě tahá za nos.
Doma mě ani nepozdraví.
Je mi to doopravdy moc líto.
Ale přesto mi něco pořád vrtá hlavou...
Učitelka říkala že náš mozek, si v některých náročných situacích spoustu věcí zjednodušuje.
Je možné že se mi zdálo co mi Marcus vyprávěl?
Byla to těžká situace...
Obelhal mě můj mozek?
Strašně moc bych chtěl znát odpověď.
Jenže kdo mi ji prozradí?
Marcus?
To určitě...
Naděje že se mnou bud opět normálně komunikovat zhasla když mi neodpověděl ani na pozdrav.
Nevěnoval mi ani obyčejné ,,ahoj"
Pochybuji o tom že mě má někdo vůbec rád...
Táta odletěl zpět do Londýna i když má volno a my s Marcusem máme narozeniny.
Máma se ke mě chová jinak už delší dobu.
Začalo to ještě před nehodou.
Nejdřív to byli jen obyčejné žertík.
Jako třeba rajčata ve svačině, a to jsem si tu svačinu dělal sám...
Pak mi přestala prát oblečení.
Sebrala mi kapesné.
Nezavolala mě na večeři, já jsem netušil že už je hotová a později mě jen seřvala jak jsem si mohl dovolit nepřijít a musel jsem jít spát hladový.
Snídaní jsem nestíhal, protože chtěla abych umyl nádobí.
V nemocnici byla milá...
Pak ale odešel doktor a seřvala mě.
Jak jsem si vlastně mohl dovolit vzít Emmu ven, že?
Přišlo mi že je jí líto že jsem přežil...
Mé jizvy nikdo neřešil, za což jsem rád.
Zahojili se.
Teď už mám nové.
Říkal jsem už že mi je dnes osmnáct?
Od Emmy jsem dostal krásný obrázek, na kterém jsem já s ní v srdíčku.
Řekla mi že me má ráda.
Marcus se mnou nemluvil a ani nevím jestli si rozbalil dárek ode mě nebo ho rovnou vyhodil.
On mi žádný nedal, což mě zamrzelo.
Máma se vymluvila na to že si myslela, že ještě budu v kómatu.
Nešlo mi však o dárek, kdyby mi aspoň popřála.
A přátelé nemám.
Takže jsem z dneška vyšel s krásným obrázkem a hřejivím objetím mé sestřičky.
Táta se neozval.
Nebo možná jo, ale mě ne.
Ani by neměl jak, protože jsem při nehodě přišel o telefon.
Když už jsme u telefonu.
Marcus dnes od matky dostal nejnovější iPhone.
Od přátel dostal spoustu voňavek, mikin, triček, nějakou tu čepici, sluchátka a nějaké značkové ponožky.
Matka řekla že je to i má oslava, takže jsem musel sedět v obýváku s Marcusem a jeho přáteli.
Přišlo mi hloupé sedět tam,ale musel jsem.
Stále se něčemu smáli.
Naštěstí si Bart s Ethanem nedovolili mě zmlátil doma.
Jen mi nadávali.
Rozhodně mi modřiny nechybí...
Když Marcusovi kamarádi řekli že mě tam nechtějí, matka mi konečně dovolila odejít.
A teď jsem tady.
Ležím ve své posteli a brečím.
Jsem hrozná padavka.
Lidi své narozeniny většinou slaví se svými nejbližšími.
Rozhodl jsem se, že taky zajdu za mě blízkou...
Zvedl jsem se, slzy si utřel do rukávu a odešel do koupelny.
První... za tátu
Druhý... za mámu
Třetí a čtvrtý... prarodiče
Pátý... má starší sestra
Šestý až desátý... moje láska
S krvácející rukou jsem se vydal zpět do svého pokoje.
Posadil jsem se na postel as sledoval rudé kapičky, jak mi pomaličku stékají po ruce.
Po pár minutách jsem si že stolku vyndal obvaz a ruku si obvázal.
Nasadil jsem si mikinu a seběhl do předsíně.
Obul jsem se a opustil dům.
Dům který náleží mé rodině.
Né však mě.
Já už do mé rodině zřejmě nepatřím.
