Martinus
21.2.
Věděl jsem kam chci jít.
K malému jezírku.
Chodím tam míč rád,i když je to hodně daleko.
Obvykle ujedu půl cesty na kole, ale v zimě to není nejlepší nápad.
Sníh a led dělají svoje.
Nemám problém ujít sedm kilometrů tam, a sedm zpět, ale když jedu tři kiláky na kole je to mnohem rychlejší.
Brzy jsem si začal uvědomovat, že bylo hloupé, vzít si pouze mikinu.
Za hodinu jsem byl na místě.
Miluju to tu.
Cesta je sice náročnější, ale stojí mi to za to.
První tři kilometry po lesních cestách a další čtyři hustým lesem.
Nakonec dojdete k jezírku.
Není veliké, ani malé.
Řekl bych tak patnáct na dvacet pět metrů čtverečních.
Ale nemám dobrý odhad...
Z jednoho kraje jezírka stále nízká tráva, která je nyní poseta sněhem.
Z druhé strany malá louka.
Po pravém boku les a po levém hodně stará budova.
Nemá střechu a podlahu v ani jednom patře.
Místo oken obrovské díry a sem tam nějaká stabilní zeď.
Myslím že to býval mlýn.
Za budovou stojí obrovská pec.
To mi k mlýnu nesedí.
Druhá možnost je úkryt pro vojáky v nějaké hodně dávné válce.
Moc rád tu trávím čas
V létě se tu dá i koupat.
Voda je čistá a není příliš studená.
Jsem rozhodnutý, že pokud se někdy budu chtít zabít... zabiju se tady.
Posadil jsem se na zem a začal znovu brečet.
"Já tě miluju ty idiote!" zařval jsem z plna hrdla a naplno se rozbrečel.
Vím že jsem nechtěné dítě, to ano.
Ale proč si mě v tom případě nechávali?
Myslím že v dnešní době, lze potratit jen jedno dítě z dvojčat.
Možná byl problém v tom, že jsme jednovaječní.
Ale proč mě nedali do babyboxu?
Dnes je pátek.
V pondělí už musím do školy...
Doktor řekl že mám být doma minimálně měsíc, jenže mě matka nebude mít na krku.
Nechci tam.
Doma si Bart s Ethanem neteoufli, ale ve škole?
Je to jejich rutina.
Jsem nic.
Ve škole mě téměř nikdo nezná jménem.
Nechápu to.
Vždyť jsme se spolu několik let zpět bavili.
Lidi kteří bývali mými přáteli, jsou nyní těmi kteří se smějí.
Nepomohou.
Občas si taky kopnou.
Ale co je kopanec proti Ethanovi s Bartem, že?
S minimální naději že mě doma hledají, nebo že si alespoň všimli mé nepřítomnosti jš m š vydal domů.
Seděl jsem tu asi něco málo přes hodinu.
Pomalu jsem šel ulicí.
Jsem deset minut od našeho domu.
Na rohu ulice be ostrá zatáčka.
Zabočil jsem.
"Au!" vykřikl jsem a dopadl na zem.
"Moc se omlouvám! Jsi v pořádku?" hned mě zvedl ze země.
"Ano, promiň. Neviděl jsem tě." přikývl jsem.
"Sam." usmál se a podal mi ruku.
"Martinus." ruku jsem přijal.
"Ještě jednou se moc omlouvám. Naviděnou Martinusi." odkýval mi a odešel.
Zmatený jsem se vrátil domů.
Nevšimli si že jsem tu nebyl.
Co jsem čekal...
