Martinus
Nevím kde jsem.
Nic mě nebolí.
Zdálo se mi jako by na mě mluvil Marcus.
Řekl mi že mě miluje, že se mi omlouvá a řekl toho ještě hodně...
Ale to neřeší můj problém.
Nechci tu být.
Jsem tu sám...
Nemůžu se ani hnout.
Nemůžu otevřít oči.
Nemůžu se posadit.
Jediné co můžu, je vzpomínat.
Ale ne na nic dobrého...
Vzpomínám jen na bolest, kterou jsem prožil.
Jen na chvíle kdy jsem ležel na zemi.
Na chvíle kdy mě Ashley urážela a ponižovala.
Na chvíle kdy si do mě kopl každý kolemjdoucí.
Nechci na to vzpomínat.
Co když jsem mrtví.
Je to možné?
Takhle vypadá smrt?
Zasloužil bych si jít do nebe nebo do pekla?
Co to plácám...
Vždyť na tohle sám nevěřím!
Nevím kde jsem, a nelíbí se mi tu!
Ale často slyším Marcuse, nebo rodiče.
Máma vždy pláče, a já ji nemohu obejmout.
Táta taky vzlyká, a já nevím proč.
Marcus se mi omlouvá a vyznává mi lásku, vyčítá si chyby a také pláče.
Nemůžu jim pomoct!
A to mě bolí nejvíce...
