Doteky

19

Prvních pár loků vodky jsou fakt hnusné, ale po pár dalších nechuť odeznívá a já si pouštím na plné volume bedny v pokoji - Woman like me. Jo, to sedí, teď jsem to konečně já, zase při opitá a dojebaná, to můžu rovnou zase skončit u terapeuta, ale v tuhle chvíli mi je to vlastně úplně jedno. Hlavně abych teď pořádně upustila všechnu páru v sobě.

Alkohol ve mě probouzí úplně jiného člověka, po půlce flašky začínám cítit, jak se mi točí hlava, ale to mě nezastaví v ničem. Mám vztek a tentokrát ne jen sama na sebe.

Tancuje a zpívám si společně s písničkou a zároveň brečím. Hlavně se mi promítají všechny možné důvody, proč já nemůžu být nikdy šťastná, když v tom vejde do pokoje Annie. Nechápavě se na mě podívá a rychle za sebou zavře dveře. Z chodby jsou slyšet lidé, kteří si stěžují na hlasitost hudby u nás v pokoji. Než se naděju, Annie vypne rádio.

,,Jsi normální?" Klekne si ke mě na zem a já se jen zasměju. ,,Ty jsi opilá?"

,,Prozatím jen při opilá, dáš si?" Vrazím ji flašku do ruky a nepřestávám se smát. ,,Chci se jít dneska někde pořádně zkalit!" Vyskočím a začnu si otírat rozmazané šminky po obličeji před zrcadlem, nanesu trochu makeupu, upravím obočí a řasy a vypadám hned lépe.

Navléknu na sebe první věci, které najdu ve skříni. Bílý topík, kardigen a modré džíny. Všechno to doladím černou kabelkou Michael Kors, kterou jsem dostala od táty na minulé Vánoce. Nic mi nebrání vyrazit do ulic.

,,Kam jdeš?" Běží za mnou po chodbě Annie. Právě si říkám, jestli se jako šílenec víc chovám já nebo ona.

,,Do prvního baru, který potkám." Natáhnu ruku směrem na konec chodby a následuju ji.

Přes kampus procházím přímo v rozpoložení. Ohlížet se na to, že tohle bych neměla dělat, ve mě zůstává někde hluboko ukryté. Vždycky mé problémy se řešily alkoholem nejlíp a teď mi nic jiného nezbývá. Nebudu ubližovat Annie, a proto já nemůžu být šťastná. Panebože, že já nešla na jinou výšku a v životě bych ty lidi nepoznala. Měla bych svatý klid a žádné takové hovna bych řešit nemusela.

————————————————

ASI 10 MINUT od koleje je hospoda, nevypadá bůh ví jak, ale je skoro prázdná a to mi vyhovuje.

Posadím se k baru a pobídnu obsluhu. ,,Dvojitýho panáka jakékoliv whiskey co tu máš."

,,21 bylo?" Ptá se postarší ženská, která zrovna leští skleničku. Nahnu se k ní blíž a zašeptám. ,,Když nalijete, řeknu, že jste nenalila. No, a když nenalijete, tady v tomhle pajzlu určitě moc lidí dobře ví, že jste ráda nalívala." Mrknu a číšnice se na mě nenávistně podívá.

Za pár minut mám před sebou dvojtýho panáka Jamsona, kterého do sebe kopnu tak rychle, až se mi z toho zamotá hlava. Whiskey mě pálí v krku a v puse mám hnusnou pachuť.

Po několika dalších rundách, se mi začíná mlžit před očima. Dochází mi, jakou hovadinu právě dělám. Ubližuju jen sama sobě. Pracuju teď akorát na tom, aby mě chytili znovu policajti a já strávila noc pěkně v chládku.

V kapse hledám telefon, musím ihned najít číslo na mého terapeuta z Brooklynu. Ať si nepřipadám jako úplný blázen. Musím s ním mluvit. Několikrát telefon zvoní, až na nakonec se ozve: ,,Ano, slečno? Jak se máte."

,,Dobrý den, pane Duncane," Motá se mi se slovy jazyk a on to hned pozná.

,,Vy jste opilá, slečno? Co se stalo?" Ptá se starostlivě.