He is back

2

Mezi dlaněmi jsem přehazoval Baekiho mobil dokud mě to nepřestalo bavit, následně jsem ho položil, co nejvýše to šlo. Přeci jen byl nižší výšky a tak by si musel donést prvně židli, aby se tam vůbec dostal. Stejně jako malý i on nafukoval tváře jako by to bylo nakažlivé. Baek ovšem ze vzteku. V jeho očích bylo znát jak by mě rád prohodil oknem nebo napíchl na cokoliv vhodného. Ty představy byly děsivé. Ne však na tolik, abych to vzdal.

Abych se neopovážil narušit jeho soukromí. Své dlaně položit na jeho boky a vzorovat tomu jak se on snaží vysmeknout. Bez úspěšně. Stačil krok, rychlé škubnutí a jeho tělo bylo strženo do mého pevného objetí. I nyní vzdoroval. Kromě bušení a nadávání však nemohl dělat nic.

„Chci to napravit, byť to možné vzít ty časy zpátky a neudělat ty samé chyby," šeptal jsem ho jeho vlasů. Doufal jsem taky že mě poslouchá a nesnaží se ignorovat. „Stále tě miluji, Byun Baekhyunie a nikdy nepřestanu."

Opět se mi z očí spustili slzy a z úst vzlyky. Silně jsem ho odstrčil až narazil do zdi. ,,Je pozdě! Už je na všechno pozdě! Jdeš o čtyři roky pozdě!" křičel jsem na něj a on na mě hleděl. Upřeně.

,,Já tě nesnáším chápeš? Opustil si mě a teď se jen tak z ničeho nic vrátíš a chceš to napravit? Vypadni už do hajzlu!" řval jsem po něm do doby dokud se jeho výraz nezměnil na velice rozčilený. Ihned jsem zmlkl a naprosto se vyděsil. Veškerá odvaha mě opustila a já začal couvat když se blížil.

S vráskou mezi obočím, která naskakovala pokaždé, když se snažil být výše než já. I za ta léta. Než se mi tedy stačil ztratit úplně, chytil jsem jeho dlaně, abych ho přitáhl zpět. Jednou dlaní jsem tak držel ty jeho, tou druhou držel jeho tvář i přesto, že se odkláněl. Ten pocit odtažení, který byl právem mě bodal. Byla to má výzva, že vše musím spravit. I přesto, že to nevypadalo jednoduše.

„Baekie, můžeš mi nadávat, bušit do mě i vyhánět. Nikdy mě však nevyženeš úplně, protože ty jsi tady," jednu jeho dlaň jsem pustil. Tu druhou pak položil na místo, kde bylo mé srdce. S jemným úsměvem a již bez vrásek jsem sledoval jeho tvář. Nijak se nezměnila. Stále jen nedobytná skála. „A i když to popíráš... někde hluboko jsem i já zde."

Dotknutí jeho hrudi bylo rychlé. Vteřinové. Následně obě mé dlaně odstrčil snad s další poznámkou na jazyku, ohledně toho ať odejdu. Ale já nechtěl. Už nikdy, i když to bylo směšné.

„Nyní mě sice vyhazuješ... ale brzy mě opět budeš žádat, abych neodešel. Už nikdy," drze jsem si pak dovolil opět pohladit jeho tvář. Hlavu jsem sklopil, má tvář byla těsně té jeho, a když otvíral svá ústa na protest věnoval jsem mu rychlý polibek. Na tvář.

Hned na to se otočil na patě. Opustil jsem místnost, kde zarytě zůstal stál na místě. V chodbě jsem si pak dovolil sebrat náhradní klíče a následně opustil dům. Pro dnešek mě čekala ještě jedna návštěva.

Nechápavě jsem stál a pozoroval místo, kde ještě před chvílí stál. Nechápal jsem, co tím sleduje. Já už ho přeci nemiluju. Ne potom, co udělal. Potom jak moc mi ublížil. Nikdy mu neodpustím a nikdy ho nebudu milovat. Už ne.

Od svého pracovního stolu jsem vzal židli a postavil ji ke skříni. Stoupl jsem si na ní, vzal si mobil, slezl a židli opět uklidil. Poté jsem se oblékl, vzal papíry a vyrazil do práce.

Prsty jsem vesele klepal do palubní desky zatím co mě navigace vedla na další adresu. Tu mi s neochotou před pár minutami poskytla má sestra, která stejně jako Baekie by mě raději už nikdy neviděla. Ona však neměla, až takový důvod. Vše to spočívalo jen v jejím stání na Baekiho straně. Už od začátku.

„Yoora, tak rád tě vidím nuna," už z dálky jsem rozevíral náruč s tím, že mi objetí oplatí. Ona však jen stála, opírající o vchodové dveře a křížila ruce na hrudi. Vrásky a pevný výraz mi byl odstrašující. „Jeden by řekl, že když už ti klepe třicítka, že už budeš vypadat starší... ty ale vůbec nestárneš!"

Moji drzou poznámku odbyla jen protočením očí a neochotným pozváním dovnitř. Poslušně jsem ji tak následoval a ohlížel se abych i zde spatřil dosti velké změny. Bylo celkem bolestné vidět jak se všechno změnilo za doby mé nepřítomnosti, ale zároveň rád, protože bylo vidět jak moc dobře se mají. Jak Baekie, tak Yoora.

„Takže Hong, Hong Yoora, kde máte pana Honga?" opět jsem si ji dobíral, když jedným krokem zmizela v druhé místnosti a s ní na mě křičela zda chci kavů. Se slušnosti jsem ji nemohl odmítnout, i když jsem po šálku kávy toužil, už po políbení Baekiho tváře. Nechtíc jsem se potřeboval zbavit onoho pociti, aby to příště nebyla jen tvář.

„Co tu tedy děláš?" zeptala se, když nesla podnos z dvěma hrnky. Vše řádně položila na stůj a já jenom poděloval. S úsměvem. Očekával jsem onen dotaz, který vlastně kladl nepřímo k Baekimu. Proč tu jsem?

,,Dobré ráno, pane Jongdae. Omlouvám se, že jdu pozdě, ale musel jsem něco řešit," řekl jsem a posadil se na své místo. ,,To je v pořádku, ale příště aspoň napiš. Mimochodem už mi nevykej. Tykáme si tak mi tykej," sdělil a já jen přikývl. ,,Jo, a v počítači máš práci. Ty papíry potřebuji ještě dneska," dodal a odešel.

Ze svého emailu jsem stáhl ony dokumenty a pustil se do práce. Stále nemohu uvěřit kolik chyb se může nalétat v takto důležitém dokumentu. Nikdy jsem se ovšem neptal. Proč taky? Mojí prací bylo opravovat a poslouchat. Ne se ptát.

,,Dnes přijde nový CEO. Budeš dělat sekretáře jemu," řekl když přišel zpátky do kanceláře a já mu v tu chvíli začal věnovat veškerou svou pozornost. ,,Uhm..." bylo jediné co jsem se sebe dostal. Představa, že si budu zvykat na někoho nového mě děsila.

,,Kdo to bude?" zeptal jsem se. ,,Jistý Park Chanyeol. Prý tuto společnost zdědil," objasnil mi a já na něj hodil nevěřícný pohled. ,,Chanyeol?" zeptal jsem se ihned. ,,Ano, znáš ho?" jen jsem na tuto otázku přikývl a on se usmál. ,,No vidíš, aspoň nebudeš překvapen. Sbal si a jdi. Za chvíli tu bude," nařídil mi a já jen záporně zavrtěl hlavou.

,,Fajn, tak pokud tam nepůjdeš, tak můžeš jít opět dělat společníka. Nebo mám říct děvku? Kurvu?" řekl a já jen sklopil hlavu. Při tomto pomyšlení jsem ihned své prosby a žádosti o to zůstat tady pustil z hlavy. Jen jsem zavrtěl hlavou a zvedl se s otázkou kam mám jít. Následně jsem byl poslán do nejvyššího patra, kde jsem poslušně čekal na toho grázla.

Se sušenkou u úst jsem netrpělivě pohlížel do tváře mé sestry, která kdyby to bylo možné mě už dávno napíchla na vidličku. I přesto jak moc jsem se snažil ji objasnit své důvody to bylo nedostačující. Stála si za jasným názorem o tom, že jsem jednoduše od Baekiho utekl a nehodlal o sobě dát vědět. Bylo to více zbytečné, než abych se s ní více hádal.

S poděkovaním za vyslechnutí jsem pohlédl na nástěné hodiny a hned poté vstal. Čekala mě poslední obchůzka tohoto dne, na kterou už jsem se tolik netěšil. Vyprovodit jsem se opět musel sám, zasednou do svého auta a do GPS zadat adresu. Věděl jsem přesně, kde se ona buduva, na které si můj otec tpěl nacházela. Jako všechny ostatní. I tak to byl můj zvyk a já proto vyjel na rušnou cestu, abych tam co nejdříve byl.