He is back

20

Bubliny nad vodou mi byli důkazem o šoku, který nyní Baek prožíval. Házel rukama, hlavou a snažil se dostat nad vodu. Když bublinek ubilo přestal jsem. Vytáhl jsem ho do sedu a tvrdě udeřil, aby se záhy rozkašlal. Celý rudý sotva popadal dech, v očích měl vodu i slzy. Zatímco on se musel cítit vyčerpaně, já byl opět uvolněný. S dobrým pocitem.

„Promiň," zašeptal jsem, i když jsem to nemyslel vážně. Vůbec jsem toho nelitoval. Naopak jsem si to užíval a byl si jisty, že to nezkusil naposledy. Jistě se tohle stane ještě někdy. Ovšem pro dnešek toho bylo dost.

Natáhl jsem se tak pro ručník, abych do něj Baeka zabalil a následně vzal do náruče. Opět jsem s ním šel přes chodbu do ložnice, kde ho pomalu položil na postel. Ručník jsem mu hned sebral, nechal ho obnaženého a se skříně začal vytahovat jeho věci. I přesto jak se mi pohled na jeho tělo líbil jsem ho tak nemohl nechat. Ne, když by to nyní už nemuselo být bez újmy.

Byl jsem naprosto mimo. Absolutně jsem nechápal to, co se před pár minatama stalo. On se mě snažil utopit. Vážně to chtěl udělat? Proč sakra? Já myslel, že už se nezlobí. Myslel jsem, že si svůj vztek vylil. Ovšem přesto jak moc mi ubližoval jsem stále chápal, že to dělá pro nás.

,,B-budeš tu se mnou?" šeptl jsem směrem k němu a vyčkával na jeho odpověď. Ta ovšem nepřicházela a já se začal obávat záporné odpovědi. Jenže já to nevzdal. ,,Prosím," zaškemral jsem.

„Dobře," souhlasil jsem nakonec, i když jsem původně nechtěl. Ten pocit, který mě stále popadal i nabádal byl k nepochopení. Bál jsem se tak že opět něco udělám. Že Baekovy něco udělám a přitom jsem chtěl velice něco udělat.

Nakonec jsem jen lehl po jeho boku. Koukal do stropu a nechal, aby se ke mně tiskl. Má mysl byla prázdná a přitom se ubýhala k Baekovy. K jeho klidné tváři i dechu. Brali mě tak představy. Jak o svůj dech přichází, lápá a pak nic.

Prudce jsem vstal. Opustil pokoj a zamířil do kuchyně. Konvice mi byla rázem hudbou a zrna kávy potěšením. Drtil jsem je mezi prsty a snažil se vypudit tu představu. I přesto jak moc jsem toužil jsem to nemohl přehánět. Ne teď.

,,Chany, co to děláš?" zeptal jsem se ho,
když se ke mně blížil s nožem v ruce. Na tváři měl nepopsatelný výraz. Stále se ke mně bezeslov přibližoval. Já už neměl kam couvat, a tak se dostal až ke mně. Chytl mé vlasy, nůž přiložil k břichu, rozpřáhl se a pak...

,,Neee!" zařval jsem, otevřel oči a sedl si. Byl jsem zpocený a rychle jsem dýchal. Ihned jsem také začal plakat a utírat své slzy.

Mé nudné hledění do omýtky přede mnou narušil křik. Baekův křik, kterému jsem nijak nerozuměl. Ovšem nic neudělal. Nehnul se ani o píď i přesto, že mě zajímal důvod Baekova křiku. Velkou část bych však typnul na noční můru neboť přeci jen spal. A tak jsem se zvedl.

Tiše otevřel dveře, kde jako klubko seděl uplakaný Baek. Více než lítost jsem cítil zvláštní pocit jako by se mi to líbilo. A mě se to opravdu líbilo. Tiše jsem se usadil, nechal ať svou hlavu položí do mého klína a hladil ho ve vlasech.

„Co se stalo?" zeptal jsem se, i když mi to bylo jedno. I když jsem to věděl, ale chtěl přesně znát důvod Baekova strachu. Důvod jeho křiku a slz.

,,Cha-ny, mně se zd-ál str-ašný sen," vzlykl jsem a více se na něj natiskl. Je celkem zvláštní se tisknout k člověku co vás mlátí. Jenže já u něj cítil už i bezpečí a to jsem potřeboval. Potřeboval jsem bezpečí a on mi ho bolestným způsobem dal.

,,Co se ti zdálo?" zeptal se mě klidně a začal mi utírat slzy. Já na něj pohlédl a popotáhl jsem. Nevěděl jsem zda mu to mohu říct. Jenže já musím. Musím být hodný a nic netajit.

,,Zdálo se mi, že si... ze si mě... že si mě probodl. Probodl si mě nožem. Zabil si mě," řekl jsem a opět se rozvzlykal.

Jeho sen mě překvapil. Bylo to mnohem více než jsem čekal, i když tato představa se nezdála být nemožnou. Jeden nikdy nevěděl. Ani já, když jsem pevně svíral Baekovo tělo a přitom se usmíval jako by se vůbec o nic nejednalo. Jako by to nic nebylo. I když ani nebylo. Jen hloupý sen, který vytvořila Baekova vyděšená hlavěnka. Oprávněně.

„Nemusíš se bát Baekie," zašeptal jsem a přitom se sklonil, abych byl těsně nad jeho tváří. Abych viděl každou reakci. Na jakákoliv má slova. „Budeš trestaný jen když to bude třeba a více snad již víc ne."

Baek se nezdál být přesvědčený a ani uklidněný. Naopak jsem ho snad svými slovy ještě více vyděsil. Musel jsem se zasmát. Lípl mu polibek na líc a pevněji sevřel. Se slovy, že se opravdu nemusí, až tolik bát jsem ho pak pustil. Řekl ať klidně spí a sám ležel po jeho boku. Ke mně však spánek nijak nešel.

Tiskl jsem své tělo na to jeho a přemýšlel nad oným snem. Bylo mi z toho divně. Bylo mi zle a do pláče. Bál jsem se toho, že se to stane. Ovšem já věděl, že by to nikdy neudělal. Nebo aspoň jsem si to myslel a plně v to doufal.

Zavřel jsem po chvíli oči a opět začal pomalu usínat. Doufal jsem, že už žádná noční můra.

Neusnul jsem dříve než Baek. Nemohl jsem. Jen s úsměvem pozoroval jak poklidně opět spí, a až pak sám usnul. S myšlenkou nehezkou, která mě probudila brzy ráno a nenechala dále spát. Proto jsem se tiše vypařil. Pohlédl na hodiny, které ukazovali pět hodin a usadil se na pohovku, která byla ledovější než jindy.

S hlavou v dlaních jsem se snažil vytěsnit ony myšlenky a doufal, že více jich nedojde. Ale mýlil jsem se. Naopak jich bylo čim dál víc. Byli k nezastaveni a já se jen držel, abych ihned něco neprovedl. Proto jsem své ruce musel zaměstnat. Nejlépe nad kopou papírů, emailů a různými dalšími činnostmi, kdy jsem nakonec skončil jen v kuchyňi u snídaně.

Probudil jsem se, až druhý den pozdě ráno. Můj spánek byl klidný a hlavně bez nočních můr. Po otevření svých očí jsem zjistil, že jsem v ložnici sám. Pomalu jsem se protáhl a promnul si ospalé oči. Po chvíli jsem se zvedl, oblékl se a šel jsem hledat Chanyho.

Mé hledání skončilo v kuchyňi kde seděl u stolu a pracoval. ,,Dobré ráno," řekl jsem mu a nalil si do skleničky vodu. ,,My dnes jdeme do práce? Chtěl si něco podniknout," pronesl jsem a napil se.

„Je sobota, Baeku," odvětil jsem možná chladněji než jsem doopravdy chtěl, ale vrátit to nešlo. Jen zaklapnout notebook a pohlédnout do vyděšených očí, které očekávali trest. Ten šel však nyní mimo mě. Jediné, co mi bylo na mysli byl zbytek věty. Něco podniknout. „Ano, chtěl, ale vše záleží na tvém chování."

Pohled jsem odvrátil. Soustředil se na barvu místnosti a následně na své dlaně, které se nepřirozeně klepali. Názorné slova toho, abych dnes více kávy nevypil. To ovšem nebylo jisté. Nedokázal jsem a ani jsem se nechtěl držet.

„Napadlo mě se jít pročistit hlavu... prozkoumat trochu umění a historie a přitom nadýchat čerstvého vzduchu," řekl jsem zády a nepřímo. Baekovy to samo sebou nic neříkalo. „Rád bych navštívil Čchangdok."