He is back

25

Jen jsem přikývl, vzal Seoka a posadil ho do sedačky. Následně ho připoutal, zavřel a pohled stočil k Yuře. ,,Díky za hlídání," řekl jsem a přešel zpátky k Chanymu. Objal jsem ho a pevně se na něj tiskl. ,,Není zač. Já se omlouvám za jeho chování. Opatrujte se," řekl a Yura a odešla.

,,Já mu nic neřekl. Přísahám, že ne. On prostě začal šílet. Byl nepříčetný," řekl jsem mu.

Volant jsem držel pevněji než bylo potřeba. I přes Baekovo vysvětlení jsem si nebyl jistý. Něco mi našeptávalo, že je až příliš průhledný. Ale já nemohl nic dělat. Ne před Seokem. Jen se usmát, přikývnout a mířit domů.

„Jak ses měl u tety?" ticho nebylo potřebné. Seokův hlas i smích to celé naplnil. Vyprávěl nám, co vše dělali a jak náramně se bavil. Baek taky. Odpovídal a ptal se malého. Vše i poté co jsme dojeli domů a oba zmizeli v pokojíčku.

Já je nenásledoval. Vyrazil jsem rovnou do kuchyně, kde postavil vodu. Mé chutě ke kávě byli opět zde a ještě silnější. Neodcházeli ani poté co jsem prošmejdil skříňky a našel něco mnohem tvrdšího. Neboť mě to drželo nad vodou.

,,Tak tu počkej a hezky si hraj," řekl jsem a Seok jen přikývl. Vstal jsem a přešel ke dveřím, které následně otevřel. ,,Tati?" špitl Seok a já se na něj otočil. ,,Druhý tatínek je hodný, že tě brání. Mám ho rád," řekl s úsměvem, který jsem mu oplatil.

,,Chany, Seok právě řekl, že..." chycení pod krkem hned poté, co jsem vstoupil do kuchyně přerušilo má slova. Jenže on mě nepustil. Naopak stisk zesílí a po chvíli mě hodil o kuchyňskou linku. Má hlava se střetla s rohem a následovala tma.

Zapřený jsem jen nečinně stál. Mžoural nad situací, kdy Baek ležel na zemi. Bezvědomí a mou vinnou. Nepociťoval jsem však vinnu. Jen koukal na své dlaně, a když zaslechl tiché kroky pohlédl ven. Na prachu stál vyděšený Seok. Koukal na Baeka a byl jistě ve strachu. A já se nekontroloval.

„Jdi okamžitě do svého pokoje!" křičel jsem a nehleděl na jeho křehkou duši. On tak v zavěru učinil. Se slzami na hraně se rozběhl do svého pokoje, kdy bylo slyšet jen zabouchnutí. „Do prdele."

Baekovo tělo jsem vzal. Odnesl do ložnice a položil na postel se sklenicí vody na stolku. Sám jsem pak opustil prostor. Rozhodně jsem tu už déle být nemohl. Ne potom, co si mohl myslet Seok. A tak jsem jednoduše vypadl na čerstvý vzduch.

Pomalu jsem začal otevírat oči a snažil se zjistit, kde jsem. Byl jsem v ložnici. Na polštáři vedle mě byla krev, která mi tekla z tržné rány na hlavě. S velkou bolestí a motáním hlavy jsem se zvedl a pomalou chůzí se dobelhal ven z ložnice. Na chodbě jsem ovšem strnul. U zdi seděl Seok. Se slzami a hleděl na mě. Jen co mě spatřil se zvedl a šel ke mně.

,,Seokie, zavolej do nemocnice. Číslo víš a adresu taky. Si šikovný zvládneš to. Pak zavolej tatínkovi ano?" špitl jsem a pomalu se sesunul k zemi.

Bloumal jsem nekonečnou ulicí a v kapse mi vyzváněl mobil. Já ho ale ignoroval. Jako všechno v mém okolí. Prsty jsem měl zapleté ve vlastních vlasech a snažil se je vyrvat. Bez úspěšně. Byl jsem na to příliš slabý. Narozdíl od pocitu úlevy, který ve mě byl po úderu Baekova těla. Svět se se mnou točil. Posmíval a nechával mé dlaně se střetávat z chladnou zemí.

Po pátém pádu už jsem se nezvedl. Bušil holými pěstmi do betonu a předstvoval si sám sebe. To jen proto že bych si to zasloužil. Pořádnou nakládačku, která by určila hranice. Vyděšená očka Seoka mi byli důkazem. Důkazem toho, že mé hranice byli dávno jinde.

A já tak jen křičel. Ničil svá plíce, dlaně a hlavně svou zkaženou duši. Při dalším zvonění jsem to vzal. Přijal hovor s jasnými instrukcemi, které mi říkali jak moc jsem to celé pohnojil. Žádné odpuštění pro mne nebylo. Jen jeden směr a na jeho konci nemocnice.

,,Tati, budeš v pořádku?" zeptal se mě Seok, který stál u mé nemocniční postele. Jen jsem přikývl a mírně se usmál. On mě opatrně objal a dál mi pusu. Když se opět usadil a přitáhl si k sobě jeho plyšáka, tak se usmál a utřel si slzyčky. Svou rukou jsem ho pomalu pohladil po tváři a chytl ho za ruku.

Několik kroků mě stálo sílu, a pak jsem opět ležel na zemi. Proto jsem chtíc nechtíc musel jet veřejnou dopravou, kde lidé na mě hleděli. A já se jim nedivil. Mohl jsem být rád, že jsem nastoupil a více si nestěžoval. Pár drobáků po kapsách mi též bylo záchranou. A tak jsem seděl. S myslí mimo tento svět a obavami. Co když příjdu a bude tam Yoora, její muž nebo někdo z Baekovy rodiny?

Naháněla mi hrůzu stanou do očí osob, které jistě si už povedou své. Pokud nedostanu rovnou na místě tak jistě později. Nenamítal jsem. Zasloužil jsem si to. Proto jsem nijak se nepřetvařoval. Sestřičce nahlásil své jméno a v závěru se hnal do pokoje, kde měl být Baek. A nejspíš i Seok.

Nikdo jinů tu nebyl. Zatím. I když jsem velice doufal, že se to nezmění. Dveře jsem tiše otevřel a hned na to proklouzl se zavřením. S pádem na kolena jsem stanul u Baekovy postele s potřebou zachycení jeho dlaně. Neuspěšně. Seok se též ode mne stranil. A já se mu nedivil. Ani kdyby mě do konce života nenáviděl.

„Baek, já se omlouvám. Opravdu moc mě mrzí, že to zašlo až tak daleko," nebyl jsem schopen zvednout hlavu. Potupa mi to nedovolovala. Jen klopit a prosit.

,,Chany, nech toho. Není to tvoje vina. Byla to nehoda," špitl jsem a na konec chytl jeho ruku. Mírně jsem se usmál a poté pohlédl na Seoka. Byl smutný a trošku vyděšený. Tak nějak jsem tušil proč. Tušil jsem proč je vyděšený a tušil jsem to moc dobře.

,,Omlouvat by ses měl Seokiemu. Prý jsi na něj křičel," řekl jsem a sklopil zrak.

Baek měl pravdu. I on si zasloužil hlubokou omluvu za to, že jsem neprávem po něm vyjel. Proto jsem pohled stočil k němu. Jeho vyděšeným očím, které hledali Baekovu útěchu.

„Seokie, promiň mi. Promiň mi jak nehezky jsem na tebe zakřičel," náhle jsem jen klopil hlavu. Neschopen se podívat ani do jeho očí. Přeci jen stačil malý krůček a já byl opět ze hry. „Nezasloužil sis to, opravdu se omlouvám."

Pohledem hledal podporu v Baekovy. Nebylo jisté, co se v té jeho hlavičce honí. Nejspíše však nedůvěra a strach, že se to zopakuje. A já se mu ani trochu nedivil.

,,Seokie, tatínek to tak vážně nemyslel. Má tě rád. Tak jako já. Dej mu ještě šanci," řekl jsem a on hned poté pohlédl na Chanyho a zpět na mě. Po dalších pár vteřinách vrátil svůj pohled k Chanymu a objal ho. S velkým úsměvem jsem je pozoroval a Chanyho pohladil po zádech.

,,Asi se teď o něj budeš nějakou dobu starat ty," řekl jsem a Chany se na mě ihned podíval. Jistě si říkal zda jsem se nezbláznil. Určitě se ho totiž bojí hlídat.

,,Neboj se není to těžké. Seok ji vše co se uvaří. Na spaní má rád pohádku nebo spí rád se mnou v ložnici. Sladkosti smí, ale ne moc a hlavně ne před jídlem. To je asi tak všechno," sdělil jsem a čekal.