He is back

13

Po jednom boku mi stál Baek, který se nezdál být ve své kůži a podél druhého poskakoval Seok. Byl mnohem nadšenější než jeho táta a dával to hlasitě najevo svými pokyny. Jedným z nich byla návštěva hřiště. Tam se rozběhl jako střela a nás jen navigoval, ať se usadíme a sledujeme ho. Musel jsem se usmívat. Cítil jsem se opravdu úžasně a ještě více, když jsem svou paži mohl dát kolem Baekova těla.

Užíval jsem si jeho blízkost a ignoroval ten jeho pod pocit se odtáhnout. Moc dobře věděl, že nemůže a to bylo na tom ještě lepší. V hlavě jsem tak spřádal dnešní den, zítřejší a mnoho dalších dnů. Dnešek jsem rozhodně viděl jako Seokův den. Co se jednalo dalších, tak jsme museli do práce. To Baeka nemohlo těšit.

„Nemáš hlad?"

Zavrtěl jsem hlavou, a když jsem spatřil Seoka u houpačky, tak jsem toho využil. Rychle jsem se zvedl a došel ke svému synkovi. Vysadil jsem ho na houpačku a s úsměvem ho houpal. Zároveň jsem ignoroval Chanyho, který byl opodál. Upřímně jsem se usmíval, neboť jsem teď cítil bezpečí.

,,Půjdu na skluzavku. Jdeš taky tati?" zeptal se Seok. V tom jsem pohlédl na Chanyho. Byl naštvaný. ,,Až potom ano? Běž si hrát," řekl jsem a sedl si na houpačku. Mnul jsem si lem trička a mírně se houpal. ,,Tady mi nemůže ublížit. Tady ne," řekl jsem si.

Tlouct do něj a nutit bylo teď na začátek zbytečné. Jen mě to rozčilovalo a já se tak musel držet. Držet toho, abych mu jednu nevlepil před zraky mnohých. A já se udržel. Jen proto, že jsem následoval malého. Ne proto, abych mu stál za zadkem. Ale proto, abych s této blízkosti lépe viděl na Baeka. Pokud si mýslel, že mi uteče, tak se mýlil. Jako pokaždé.

„Nemáš hlad?" zkusil jsem to tentoktrát k Seokovy, který měl však stejnou reakci jako Baek. Jen jsem si povzdech. Najednou mi přišlo, že snad žijí ze vzduchu, i když to byl nesmysl. „Tak si tedy hezky hraj."

Dál jsem seděl na houpačce a pozoroval malého Seoka. Usmíval jsem se a vzpomínal na ty časy, kdy byl malé miminko. To byly teda starosti. Přebalování, ponocování a pak zoubky. To bylo nejhorší. Ovšem pak? Pak už to bylo zlatíčko. Moje malé zlatíčko. Ještě že neví, co se teď děje.

Čas utíkal jako voda a Chany zahlásil po Seokovo prosbě odchod. Pohlédl jsem na něj a on šel ke mně. Když byl u mě, tak mě zvedl a s úsměvem se sklonil k mému uchu. ,,Tohle si doma vyřídíme Baekie. S tím počítej," řekl, vzal mě za ruku a mířili domů.

Seok si celou cestu zpátky vzal pro sebe. Neustále o něčem povídal a taky nám oznamoval své plány. Bylo to sladké. Stejně tak Baekiho pohled, který mu věnoval. Líbila se mi ta naivita a pocit bezpečí, který z něj táhl. Pokaždé, když byl z mého dosahu a kolem hlouček lidu. Jako bych mu nemohl ublížit. Ale Baek nevěděl, že by mu nikdo nepomohl.

Proto jeho úsměv povadl. Za prachem domu, kdy malý utekl do pokoje. Stanuli jsme by dva a nebyli úniku. Já k útěku neměl narozdíl od něj. Proto zamknutí dveří a schování klíče bylo na místě. Aby mi nemohl utéct.

S pohledem upřeným do jeho očí jsem viděl tu zlobu, jenž z něj sršela. Byl naštvaný a dost na to, aby mě chytl pod krkem, natiskl na zeď a zvedl tak, že mé nohy byly nad zemí. Slzy, jenž kapaly na zem a cítily tak svobodu, mi nepomohly. Opět sevřený jako hadrová panenka a přidušený bez kyslíku, jsem opět prosil. Prosil jsem do doby dokud nepřestal.

Jen, co mě pustil, se mé tělo zkácelo na zem. Na všech čtyřech jsem tam klečel. Kašlal jsem a snažil se popadnout dech. Najednou byla má hlava silou uchopena a naražena na dřevěný botník. Najednou jsem jen seděl a snažil se pobrat, co se stalo. Snažil jsem se rozkoukat a zaostřit. V tom momentě jsem spatřil Chanyho jak se napřahuje žlutým kovovým obouvákem. Vykulil jsem oči a než jsem stačil cokoliv říct, tak mi zasadil první ránu. Pak druhou, třetí, čtvrtou a... přestal jsem počítat. Mířil na ruce, nohy, břicho, záda, ale i na hlavu.

Mé tělo se svalilo na zem a já mohl vidět jak jde Chany do koupelny. Zpátky se vrátil s čistým obouvákem a vrátil ho zpět na své místo. No a já? Já tam jen ležel v krvi a čekal jsem co dál.

Nechat ho tak bylo nemožné. Musel jsem mu pomoci na nohy a pak tiše netiše projít kolem pokoje. Odsud hned vykoukla zvědavá hlavička, která se natahovala s ručkami k Baekimu. To jsem však nemohl dovolit. S mirným úsměvem jsem ho odvedl a slíbil, že k Seokovi hned dojdu. Tedy poté co vydezinfikuji Baeka. To byl další okamžik.

„Teď si lehneš a budeš odpočívat," nakázal jsem jako by byl silně nemocný. Sám neměl mnoho výběru. Buď poslechnout nebo okusit chuť další bolesti. „Se Seokim něco připravíme. Pak ti ho dovedu."

V žádném případě jsem ho nechtěl oddělovat. Brát mu toho malého, ale potřeboval, aby chápal, že já jsem v jeho životě více. Že mě potřebuje a ten malý to doplňuje. Bylo to zlatíčko, které bylo ochotno udělat vše. Pomoc. A to hlavně, když šlo o Baeka.

Ležel jsem a opět vypouštěl slzy. Slzy po té bolesti, co se teď odehrála. Vydezinfikované zalepené rány náplastí štípali. Mé ruce a nohy bolely a pálily. Břicho a záda byly v rámci možností v pořádku Chanyeol věděl kam může dát velkou a kam malou ránu. Přesto to bolelo. Chtěl jsem pryč. Chtěl jsem vzít Seoka a utéct, ale bylo by to zbytečné. Našel by nás a pro mě by to skončilo špatně. Nakonec vše jen potvrzovalo to, že tu musím zůstat. Zůstat a trpět.

,,Tati!" zvolal Seok a běžel ke mně. Vlezl si na postel a přitulil se ke mě a já se z námahou posadil. Svlékl jsem se do boxerek, sundal mu kalhoty, lehl si a přikryl nás. Na otázku, co se mi stalo jsem mu jen řekl, že jsem upadl. Se slovy, že jsem nešikovný mi dal pusu a se slovy mám tě rád zavřel oči a usnul. ,,Já tebe taky, synku," zavřel jsem oči a ponořil se též do říše snů.

Ledabyle opřený o futra jsem shlížel na dvě roztomilá štěňata v posteli. Neměl jsem v plánu narušovat jejich idelku. Pobral jsem pár svých pracovních věcí, zhasnul, zavřel a odešel do kuchyně. Zde mě čekal úklid zbytečně připravovaného jídlo. Vše tak šlo do krabiček, ale do lednice, až po vychladnutí. Vytáhl jsem si proto své věci. Nekonečné množství textu, který jsem musel přečíst a na jeho konci souhlasit.

Zdálo se to být jednoduché. Ovšem nebylo. Pokaždé jsem se v myšlenkách ztratil u Baeka. Jako by mi stále nepatřil jsem byl na pochybách a v obavách. Papíry jsem proto od sebe odtáhl, vstal a připravil si hrnek kávy. Značilo to sice, že pro dnešní noc již nezaspím. Ale taky vyčistění mé mysli a dobře odvedené práce.

Kručení v břiše, jenž mě uprostřed noci probudilo oznamovalo, že pokud můj žaludek okamžitě nedostane najíst, tak dá snad výpověď a já měl upřímně dosti velký hlad. S bolavým protažením jsem se tedy zvedl a potichounku opustil ložnici. Následně jsem zamířil do kuchyně, abych se mohl najíst, ale po vstupu do kuchyně jsem ztuhl.

,,Ty nespíš?" zeptal se mě Chanyeol sedící u stolu a pil kávu. Jen jsem zavrtěl hlavou a sklopil pohled. ,,Mám hlad," špitl jsem. On se následně zvedl, dostrkal mě až k židli, usadil mě a z lednice vyndal jídlo. Položil mi to na stůl, dal příbor a opět si sedl.

,,Dobrou chuť," řekl a já se chopil příboru, když v tom se ozvala rána do stolu. Vyjekl jsem, nadskočil a hleděl na něj. ,,Neumíš snad mluvit?" zasyčel naštvaně. ,,D-děkuji," vykoktal jsem a s rozklepanýma rukama se pustil do jídla, přičemž jsem opět zadržoval slzy.