He is back

1

,,Seokie, zlato pojď se obléct. Musíme jít," řekl jsem a přehraboval se v Seokovo skříni. On po chvilce pricupital s uspiněnou pusou od marmelády. ,,Ty si teda čuně," zasmál jsem se a marmeládu mu z pusy setřel. V závěru jsem mu oblékl kalhoty, tričko a mikinu.

Zvonek u dveří přerušil v momentě naše chystání. Seoka jsem poslal do koupelny a sám se odebral k hlavním dveřím. Odemkl jsem, otevřel a málem dostal infarkt. ,,T-ty?" zakoktal jsem.

Se slovy zvučného songu na jazyku jsem prstem klepal do rytmu o volant a přitom očima kmital mezi vozovkou a mým mobilem. Zde jsem vytáčel jediný kontakt pojmenovaný jako nuna. Ovšem tento tah nebyl nějak úspěšný a já tak doufal, že mi brzy má starší sestra odpoví. Aspoň dříve než dojedu k příjezdové cestě mého starého domova.

Zastavil jsem na kraji ulice, vypnul motor i vytáčení kontaku, abych mohl vystoupit s auta. S mobilem, peněženkou a klíči od auta, které jsem bez pochyby zamknul, mířil k domu, který mi byl domovem. Kdysi. Byla to doba, co jsem byl v Seoulu a nikdy si nebyl jist zda se vrátím.

A já tu byl. Na staré, známé ulici a s odhodláním ke zazvonění na nikoliv náhodné dveře. Stále s úsměvem, vyčkávající, aby mi daná osoba otevřela. A ono se stalo. Na prahu dveří se objevil časem nestárnoucí Byun Baekhyun, který nevypadal nijak nadšeně. A já se mu vůbec nedivil.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že se vrátil. Po čtyřech letech. Ovšem uvědomění, že to není představa ani nic podobného, jsem rudl vzteky a ihned mu taky jednu vrazil. Vůbec nevím co čekal. Myslel si snad, že bude vše v pohodě? Že když mě opustí a po letech se vrátí, že je vše v pořádku?

,,Co tu sakra děláš?! Vypadni a to hned!" křikl jsem na něj, ale on se pouze uchechtl. ,,Tati kdo to je?" ozval se za mnou Seokie.

Být v šoku s něčeho, co vlastně čekáte je jen poloviční šok. Přeci jen to byla dosti častá reakce, která kdyby se nestala tak by byl Baek opravdu jedinečný. Své pobavení jsem neskrýval, avšak na mé tváři nezůstalo dlouho. Po zaslechnutí hlasu, který mi byl cizí jsem strnul.

Pohledem jsem tak těkal mezi Baekiem, který se skláněl k malému chlapci a zmíněnému. Neměl jsem k tomu slov. Jako by si zrovna řekli, že půjdou na vandr a s nimi i má sestra, která náhle zjistila, že jí volal její milovaný bratr. Byla to další facka v pořadí, ale teď jsem byl tady.

Bez vysvětlení a v dosti velkém šoku. Podobném jaký zažil on a to teď na mě sebejistě hleděl a čekal, kdy konečně vypadnu. Byl by to dobrý plán, který se ovšem nemohl stát. Ne, když už jsem byl tady, abych vyřešil jednu věc.

„Nedávno mi přišel email," opravdu email. Čekal jsem dopis, ale tady byl jisto jistě někdo pěkně líný. Ale co s nima. „Ty se chceš opravdu rozvést?"

Uchechtl jsem se a vzal si Seoka do náruče. ,,Už na to čekám tři a půl roku. Ty si pryč čtyři roky. Po půl roce čekání jsem to vzdal a zažádal o to. Jo a kdyby ses ptal, tak tohle je Beom Seok. Park Byun Beom Seok. Náš syn, kterého jsme spolu adoptovali," řekl jsem mu chladně.

,,Když už seš tady, tak potřebuju, abys ten papír podepsal," sdělil jsem mu a dal Seokovi pusu na tvář.

Výlet ke sestře se náhle zdál být mnohem zajímavější, než vstoupit do domu, který jsem ani trochu nepoznával. Nebo zapomněl jak to tady vůbec vypadalo. Udivovalo mě taky, že mě vůbec pustil, navedl do obýváku, kde jsem se bez výzvy usadil. Hned na to odešel a vrátil se až s jistými záležitosti a propiskou. Vše jen tak položil přede mě.

Dával mi tak možnost si to opět pročíst. Dosvědět se co se vše mění, o co příjdu a jak to bude pak. Nic mi s toho nevyhovovalo. Rozhodně jsem se sem netahal s druhé strany Koreje proto, abych ty papíry podepsal. Naopak. Abych vše napravil, i když bylo hned jasné, že to bude složitější než jsem si vysnil.

„Co se stane, když to neudělám?" na svůj vzdor jsem papír odsunul. Propisku odhodil bokem a ruce skřížil na hrudi. Následně jsem jen s pozvedlým obočím obdivoval jeho tvář.

To snad nemůže myslet vážně. ,,Podepiš to!" řekl jsem mu naštvaně. ,,Hele jsem ochotnej se domluvit na střídavé péči, ale podepiš to," dodal jsem. On se namísto toho zasmál, přešel ke mně a opřel se o gauč. Sklonil se ke mně a chytl mé ruce. Pevně až to bolelo.

,,Chany, sakra přestaň. Podepišto a prostě vypadni. Hned!" zařval jsem, ale on se opět jen zasmál.

Jednou dlaní zapřený a tou druhou pevně svírající ty jeho. Drobné a neposedné k tomu, aby mě uposlechly. Hlavu jsem natočil bokem, abych se usmál na nechápajícíhi chlapce, velice chytrého. Stačilo jedno slůvko, naznačení a jeho nožky směřovaly z místnosti. Baek-ssi z toho nadšený nebyl.

Určitě ne tolik jako já. V závěru jsem pohled vrátil k němu. K těm vyděšeným kukadlám plné vzteku. Chápal jsem. Proto jsem polevil svůj stisk. Odpýchl se abych odtažený padl na kolena. Ve svých dlaní jsem drtil ty jeho a prosil o odpuštění. Se slovy lásky.

Slzy se mi draly ven i přesto, že jsem se je snažil zadržet. Bez úspěchu. Slzy tekly, ale vzlyky nevyšli. Zastavil jsem je. ,,Vypadni! Vypadni z mého života. Vypadni stejně jako tenkrát. Jako když si mě nechal samotného," křičel jsem a poté vážně začal vzlykat.

,,Tatínku, já už chci jít," křikl Seok z pokojíčku. Jenže já nemohl nikam jít. Ne po tomhle. Bohužel jsem nechtěl, aby byl Seok doma a viděl mě brečet. Ne teď. Ne když to sám musím vstřebat.

,,Jestli chceš být užitečný, tak ho odveď do školky. Seš taky jeho táta," řekl jsem mu, vyhodil ho z obýváku, zabouchl a po dveřích sjel na zem a opět se rozvzlykal.

Lehce zmatený jsem se v mžiku ocitl za dveřmi jako dotěrné štěně. Ovšem neměl jsem příležitost k tomu se domáhat. Byl tu přeci malý Seok, který potřeboval do školky. Nad hodil jsem tak úsměv a po sluchu se snažil toho drobka najít, který znudeně kopal do své postýlky. Do okamžiku, co mě spatřil. V ten okamžik zbystřil.

„Tatínkovi není moc dobře," opovážil jsem se vstoupit, rozhlédnout se a nakonec opět koukl na něj. Byl dosti statečný, když tu nekřičel a nevolal o pomoc. „Takže tě odvedu já, bude to vadit?"

Baculaté tvářičky se nafoukly a já se jen modlil, ať se nerozpláče. Nestalo se. Drobek jen přikývl. Sice na něm nebylo vidno nadšení, ale velice ochotně mě následoval, kdy jsem mu v chodbě musel obout boty. Bylo to těžší než se zdálo. Nebo já naprosto levý. Ovšem poté, co jsme stáli před mým autem se to zdálo ještě horší. Neměl jsem autosedačku.

„Tak asi půjdeme pěšky a ty mě budeš muset vést... Seokie."

Pláči na zemi jako malé klubko s nohama u těla jsem si přál, aby tohle všechno byl sen, aby dnešek byl sen. Jenže já byl v realitě. V kruté realitě ve které se mi celý svět smál. Smál se mi do očí stejně jako on teď. Nechápal jsem o co mu jde. Přeci si nemůže myslet, že vše napraví. Jenže on si jistý byl a zřejmě si i věřil.

Seokie byl opravdu hodné dítě s velice dobrou pamětí. V okamžení, kdy jsem se sotva rozhlédl mě táhl do barvami protkané budovy, kde jsem mu pomohl ještě s oblečením a pak vesele běžel do své třídy. Vychovatelky na mě divně koukaly, ale já to neměl v plánu řešit. Ať si myslí, co chtějí. Mě čekala cesta zpět.

Ta byla složitější. Nijak výrazně jsem si nepamatoval kudy jsme vlastně šli a k tomu všemu jsem si nepřivlastnil klíče. Představa dalšího zvonění tak byla potumná, ale nevyhnutelná. Modlil jsem se proto, aby mi Baekie i po druhé otevřel.

Ze vzlyků mě vyrušilo zvonění. Trochu jsem se zděsil, zvedl se a mířil ke dveřím. Dveře jsem jen pootevřel, abych zjistil kdo to je, ale ty se vzápětí rozrazili a následně zavřeli.

,,Co furt chceš?! Doufám, že jdeš podepsat ty papíry!" křikl jsem. Jenže on se opět zasmál a já byl dostrkán až do obýváku. Chtěl jsem popadnout svůj mobil, ale on byl rychlejší. ,,Co sakra chceš?! Podepiš to a vypadni!" zařval jsem.