He is back

18

Mé bezmyšlenkové údery ustály, až po útoku na Baekův obličej. Rána do nosu a tenký proud krve bylo to co mě zastavilo. Pochopil jsem tak, že má dost, že více bych ho fakt zabil. Proto jsem se zvedl, podebral jeho tělo a ledabyle hodil na postel. Více jsem se nestaral. Baek byl stejně více mimo než přítomný.

Odešel jsem do kuchyně. Skrytý za úšklebkem jsem si připravil kávu. Hned se usadil za stůl a jenom pozoroval své dlaně, které pálili a nesli i šmouhy. Z hrnkem u rtů mi na mysl padaly jednotné myšlenky. Myšlenky o tom, že snad už to Baek pochopí.

Usnul jsem spánkem plných nočních můr. Můj tyran a trýznitel v ní dominoval. Temný obličej, který mi říkal, že nyní jsem v bezpečí, že už se nic nestane a že mě ochrání. Já mu uvěřil, neboť se noční můra změnila v krásný a velmi klidný sen. Sen, v kterém se vše dobré změnilo ve špatné, a vše zlé a plné bolesti bylo náhle růžové.

Po probuzení jsem byl náhle sám. Sám v ložnici a opuštěn. Strach a panika vzrostla a já začal vzlykat. Bolest mi bránila v pohybu, a proto jsem jen mezi vzlyky volal. Volal jsem jeho jméno.

Druhý hrnek, který jsem do sebe lil jako ten první by jindy pro mě byl smrtící. S odstupem ne, ale takto po sobě jsem cítil jak se mi zvedá tlak. Ovšem vše se to rychle ze mě vypařovala a já byl v rovnováze. Vztek mě též opouštěl. Cítil jsem tak už jen lehkou vinu, kterou jsem vyvracel tím, že jinak to nešlo.

Slabé volání mého jména mi pak bylo šokem. Vstal jsem, rozešel se k ložnici a když otevřel dveře byl naprosto mimo. Ovšem taky spokojený. Tiše vzlykal s mým jménem na rtech, a když mě spatřil svou tvář ke mně natahoval. Jako malé ditě, co chce obejmout a potvrdit bezpečí.

„Ano?" sedl jsem si na kraj postele. Vzhlížel do jeho očí a natahoval k němu své paže. V závěru mi padl do náruče a tiskl v pevném objetí.

,,Už jsem vše pochopil. Už nebudu zlobivý. Budu poslušný. Budu tvůj poslušný chlapeček, protože vím, že to co děláš, tak děláš pro mě. Pro mé bezpečí a pro mé dobro. Vše jsem pochopil," řekl jsem mu už klidně a tiše.

,,Mlať mě, trestej a miluj. Jen mě prosím neopouštěj," zašeptal jsem.

Nad jeho slovy jsem byl více než překvapený. Byla ve mě i velká část co by nejraději bouchla šampaňský, které mi jaksi chybělo. Ale to nebylo hlavní. Nejdůležitější byla Baekieho slova, má dlaň na jeho tváři a pak rty na těch jeho. Již více žádné protesty. Byl to splněný sen.

„Tak to má být, Baekie," zašeptal jsem k němu a následně si ho vysadil na klín. Tak, aby mi byl na blízku a já se mohl dotýkat každé jeho části. „Jsem rád, že si to pochopil a doufám, že trestů nyní už nebude tolik."

Toužil jsem však po obojím. Milovat ho i trestat. Vše však bylo na něm. Zda bude hodný nebo zlobit. K tomu všemu tu stále byl Seok. I když ne přítomen což mě znepokojovalo. Nebyl jsem si jist času, a tak pohlédl k hodinám, které mi toho tedy moc neřekli. Rozhodl jsem se tak to neřešit. Až příjde čas toho malého vyzvednout, tak Baek snad řekne.

Stále jsem na něj hleděl, a když mi pohled oplatil, tak jsem se usmál. Poté mě a ovšem můj úsměv přešel, když jsem si uvědomil své chování. Chování, které se na poslušného chlapečka nehodí. Chování za nějž chci být potrestaný.

,,Chany já... potrestej mě. Chci, abys mě za mé chování k tobě potrestal. Prosím," špitl jsem a čekal.

Překvapovat nepřestával. Nebyl jsem si jist zda mu trest nestačil nebo chce jen další. I tak mi bylo potěšením mu vyhovět. Staromódně jsem proto došel ke skříni, ze které vytáhl pásek. Bylo to rychlejší, než si vymýšlet další metody a zabít, jsem ho opravdu nechtěl. Další rány do hrudi by jistě vedly do špitálu.

Posadil jsem se proto zpět. Jemu nakázal jak si má lehnout, a pak jen dlaní hladil jeho pozadí, které brzy mělo poznat teror. Stejně jak to poznal zbytek těla. Vše, co ho zakrývalo, bylo rázem ta tam a jen odhalená pokožka. Než stačil něco říct, přišla první rána, ale pouze mou rukou.

„Neřeknu ti kolik ran dostneš," páskem jsem přejížděl po naježené kůži a přitom se jen usmíval. Proč taky ne? „Takže pokud budeš křičet ať přestanu... Rozhodně nepřestanu," s posledním slovem též padla první rana.

Každá jeho rána byla doprovázena mým bolestným výkřikem a zároveň vzdychnutím. Od začátku to dělal pro nás dva, ale já mu nevěřil. Jenže teď? Teď už mu věřím. Věřím mu, že to dělá pro naší hezkou budoucnost.

Když přestal, tak jsem zhluboka dýchal a utíral si své slzy. Plakal jsem, protože to bolelo, ale vydržel jsem. Už vydržím vše. Kvůli naší budoucnosti.

S úsměvem jsem po tom všem pomohl Baekimu na nohy, i když to bylo nyní to poslední, co jistě chtěl. Proto jsem ani neporoučel. Dovolil mu ulehnout na postel a ještě vystlal, aby se mu leželo pohodlně. To vše jen proto, abych nastínil tu odměnu. Za to být můj dobrý kluk.

„Jsem opravdu rád, že si to pochopil," bez náporu jsem lehl vedle něj a pohladil jeho tvář. Takto se mi líbil. Neodmlouvající a jenom poslušný. „Budeš schopný jít pro Seoka?"

Jeho odpověď mě překvapila. Vyjádření o mé sestře, u které prý bude mě potěšilo. Doopravdy. Sice jsem chtěl mít při sobě i toho drobka, ale samota s Baekem byla mnohem lákavější. Zvlášť nyní.

„Co by si můj drahý nyní přál jako odměnu?"

,,V-vem si mě prosím," zaškemral jsem a zakňučel, aby věděl, že to chci. Chci, aby věděl, že chci být už jen a jen poslušný chlapeček. Chci, aby věděl, že už zlobit nechci a nebudu. Už se budu snažit nezlobit.

Baekiho prosba byla lákavá, ale nemožna. Ne teď, když bylo jeho pozadí v jednom ohni a jistě jsem nechtěl mu více ublížit. I když by si to zasloužil. To jsem nemohl popřít. Proto jsem byl jen po jeho boku. Hleděl do jeho tváře a snažil se mu vnutknout své myšlenky.

„Odpočiň si, mezitím ti půjdu udělat něco k jídlu," spíše než odpočinek jsem očekával jeho přemítání. Myšlení, proč jsem ho odmítl a jak to napravit. Ovšem to už šlo mimo mě.

S prozkoumáním všech skříní i lednice jsem došel k závěru, že zde není nic. Skončil jsem proto u mobilu při objednávce hotového jídla. Doufal jsem tak, že Baek s mým výběrem bude souhlasit. I když nesouhlas by značil jeho hladovku.

Když odmítl, tak jsem byl smutný. Ovšem chápal jsem ho. Stále byl jistě naštvaný za mé chování. Bylo pošetilé si myslet, že mi odpustí tak rychle. Sice jsem v to doufal, ale pravda byla jiná. Stále se zlobil a já musel vymyslel, jak si ho udobřit.

,,Jídlo nám přivezou. Není tu totiž nic z čeho by se dalo vařit," sdělil mi a já jen přikývl. V tom mě to napadlo. Napadlo mě mu ukázat, že už zlobit nehodlám a že chci vše odčinit.

,,P-půjdu nakoupit," oznámil jsem. S bolestí jsem se sotva zvedl a oblékl. Musím to vydržet. Musí vidět, že se snažím být poslušný. ,,Dáš mi seznam?" zeptal jsem se ho s nadějí, že odpoví kladně.