He is back

26

Baek neměl ani trochu pravdu. Hlídat tohoto skřeta bylo nadlické a já své nervy musel uklidňovat nad bylinnými čaji. Pokaždé, když jsem něco zapomněl se jen zasmál a řekl, že je to v pořádku. Ale nebylo. Bylo to tak tak, že jsme stále měli střechu nad hlavou. Proto jsem byl více než šťastný, když nastal den D a Baek mířil domů.

„Já a Seok se rovná hotová katastrofa," stěžoval jsem si během toho, co jsem bral jeho věci. Měl jsem jediný plán. Chovat se k němu jako svému princi neboť další samostný čas s malým značil výbuch planety. Už nyní v domě byl pořádný binec, za který nás Baek jistě pokárá.

,,Snad to nemůže být tak moc těžké. Já se o něj staral čtyři roky sám. Nezlobil a vše jsem zvládal. Takže to musíš zvládnout i ty," řekl jsem a věnoval mu krátký polibek. ,,Jinak taky si ni chyběl," dodal jsem a přešel ke dveřím.

,,Cože?" zeptal se Chany nevěřícně poté, co jsem ho obeznámil s jednou informací. Naše chůze chodbou, tak musela pokračovat tím, že jsem ho za sebou musel táhnout. ,,Slyšel si správně. Doktor mi doporučil týdenní pobyt v lázních."

Stát a hledět. To mi šlo naprosto perfekně. Ta představa, že bych měl být se Seokem ještě týden sám mě děsila. Ale namítat jsem nemohl. Jen se usmát a přikývnout. Bylo mi jasné, že tohle je vynahrazení za ty léta, kdy jsem tu nebyl a tohle jediná možnost jak to napravit.

„Tak tedy dobře," uznal jsem nakonec a Seoka si přitáhl k sobě. On na mě překvapeně kulil oči neboť netušil o co se jedná. „Ty jeď do těch lázní a my tady zažijem ten nejůžsnější týden. Co ty na to Seoky? Zoo, aquapark a mnoho dalších super atrakcí," sám sebou byl hned nadšený.

Rozhlížel jsem se po celém bytě a nemohl uvěřit vlastním očím. Takový bordel zvládli udělat během týdne? Bože to to tu takhle bude vypadat, i až budu v lázních? Teď je to tu jak po tornádu. Jenže pak jako po tsunami.

,,Budu doma. Radši," oznámil jsem a šel uklízet.

„Ne, nemusíš," hned na to jsem mu posbírané věci bral z ruk a sám je vracel na jejich původní místo. Seok pak vzal Baekovu dlaň a dovedl ho na pohovku. Perfektně naučené. „My to tady zvládnem. Sice s obtíží, ale zvládneme a kdyby něco zavolám Yooře."

Na Baekovy bylo znát že nám moc nevěří. Po zmínění jména mé sestry, však lehce polevilal a já věděl, že bude stačit málo a vše půjde tak jak má. Přeci jen pokud si potřebuje ještě odpočinout tak ať. A hlavně pořádně.

„Nemáš hlad? Před odjezdem jsme dělali výborné tteokguk," slovo výborné jsem raději řekl co nejtišeji a jen se usmíval. Seok však se mnou nehrál a rovnou začal předvádět jak se dusí a následně umírá. Už nyní jsem si byl jistý, že ten uličník nic dobrého nedostane.

,,Seokie, přestaň. Je to tvůj táta a jistě nevaří špatně. Mě jeho jídla vždy chutnala," řekl jsem jsem a posadil si Seokieho na klín. Pevně jsem ho objal a s úsměvem mu šeptal jak moc se mi stýskalo. Stýskalo se mi samozřejmě i po Chanym a to jsem dal ihned najevo.

Když jsem Seoka poslal do pokojíčku, tak jsem přešel k Chanymu a objal ho. ,,Chyběl si mi," špitl jsem a v pěstech drtil jeho tričko s vědomím, že to co řeknu vážně chci.

,,Zmlať mě."

„Ne," odvětil jsem hned a prostě. Když už jsem se naučil proti tomu bojovat a dal sám sobě slib. Rozhodně jsem s tím neměl v plánu opět začít. Ne, když šlo náhle vše tak dobře. Objetí jsem mu oplatil. „Ale teď by si měl něco sníst. Nemociční jídlo jistě není o nic lepší než to moje."

Od toho momentu jsem si byl více než jistý, že Baek tam musí ať chce nebo ne. Bylo to možná jediné místo hned po psychlogovy, kde by mu mohli pomoc. Pomoc dostat se ze stavu do kterého jsem ho dostal.

,,Ne? Děláš si srandu?" zeptal jsem se a odstrčil ho od sebe. Překvapeně na mě koukal a opět šel ke mně. Já ho ovšem opět odstrčil, ale tentokrát silněji. Chtěl jsem, aby to udělal. Tak moc jsem to chtěl, ale on řekne ne? Proč?

,,Uhoď mě ty srabe!" zařval jsem a bouchl ho do břicha. Poté znovu, znovu a znovu. Bouchal jsem ho a řval do doby, dokud se jeho pěst nezačala střetávat s mým obličejem.

Opět jako před tím vším se to opakovalo. Ne ale do takové míry. Hned jak vztek vyprchal a já si uvědomil své činny jsem odstoupil. Pohlédl na své dlaně a pak na Baekovu tvář. Nebyl jsem tolik naštvaný na sebe jako na nehezké vyprovokování z jeho strany.

„Do těch lázní pojedeš ať chceš nebo ne!" zakřičel jsem a následně odběhl do koupelny, abych ze sebe smyl ten nepříjemný pocit. To nutkání ve mě nebylo. Jen hněv, který Baek probudil. „A tohle se už opakovat nebude, rozumíš?" promluvil jsem k němu, když přišel do koupelny.

Po jeho slovech jsem se na něj koukl a namočil papírový kapesník, kterým si následně začal utírat tržné rány. Stále jsem na něj hleděl a hledal ta správná slova. Slova omluvy. Jenže ta nepřicházela. Nebylo se totiž proč omlouvat. On to chtěl tak jako já. Chtěl si ulevit, i když to popíral a já? Já chtěl cítit bolest.

,,Nevydržíš to. Potřebuješ to tak jako já. Potřebuješ si ulevit a já potřebuji cítit bolest. Chci jít cítit," řekl jsem a stále mu hleděl do očí. ,,Vypadni, Baeku," řekl naštvaně, ale já odmítl. Zavrtěl jsem hlavou a ani se nehnul.

,,Baeku, hned vypadni," zopakoval a zatnul ruce v pěst. ,,Ne! Chci cítit bolest. Tak dělej! Ulev si! Nebo se snad bojíš? Stal se z tebe srab? Tak dělej! Ulev si a..." přerušen a uzemněn silnou pěstí jsem se jen pousmál.

Bezmilostné bušení do jeho těla nahradili i kopance, kdy byl už jen skrčený na zemi. V klubko a přijimající vše co dostával. I v ten moment, kdy jsem ho prudce zvedl a silou s ním udeřil o zeď. Prsty kolem jeho krku a v pevném stisku. Přidušený ze sebe nemohl vysoukat ani jedno slovo. I přesto se usmíval a to mě štvalo ještě víc. Pustil jsem ho.

„Nevím o co ti sakra jde, ale tohle bylo opravdu naposledy," zakřičel jsem na něj, když se konečně začal dávat dohromady. Pomalu zvedat, ale nijak ne s přesvědčivým pohledem. „Nehodlám opět všechno ničit jenom kvůli tomu, že ty sis umanul."

Vyklidil jsem pole. Nechal ho s vlastním svědomím a odebral se za Seokem. Ten byl ve svém vlastním světě a obklopený spousty věcmi. Nechtěl jsem o toto už přit. Ne, když bylo vše na dobré cestě.