He is back

28

Baek doslovně podstupoval terapie, které ho měli vyléčit. Já o nich nebyl obeznámen, a ani jsem to vědět nechtěl. Staral jsem se co nejlépe o Seoka a přitom odpočítával dny dokud nenastal den D. Měl jsem jet pro Baeka a odvést ho zpátky domů. Vyléčeného.

Proto jsem Seoka odvezl k Yooře. Nechtěl jsem, aby tam byl kdyby se to nepovedlo a Baek byl ještě horší. Nemyslel jsem však na to. Jen na to pozitivní a to i ve chvíli, kdy jsem otvíral dveře od jeho pokoje. S úsměvem na rtech.

„Jak se cítíš?"

Rychle jsem zakryl své ranky na rukách a zvedl se. Nasadil jsem úsměv a přešel jsem k němu objal jsem ho a poté na něj pohlédl. ,,Potkal si doktora?" zeptal jsem se načež zavrtěl záporně hlavou. ,,Fajn." usmál jsem se víc a už ho táhl ke dveřím. Bylo dobře, že ho nepotkal. Znamenalo to totiž, že mohu odejít.

,,Kampak?" zeptal se doktor, který vstoupil do pokoje. ,,Jdu domů," sdělil jsem a natiskl se na Chanyho. ,,Ne. Vy nikam nemůžete. Vás čeká přísnější terapie," řekl a ukázal Chanymu zakrvácený nůž. V tu chvíli jsem opět začal vyšilovat dokud nepřišli dva asistenti lékaře a nepíchli mi další injekci. Poslední, co jsem viděl bylo, jak Chany odchází s doktorem.

Dlouhé vysvětlování o tom co vše musel projít a jak si dařil bylo únavené. Na konci mě však čekalo zklamání. Baek byl na tom podle slov doktora ještě hůře a jakkýkoliv kontakt se mnou byl vyloučený. Tupě jsem přikyvoval. Nedokázal jsem si představit, co řeknu Seokovy, který už nadějně očekával jeho návrat.

„Takže se mám sem stavit za měsíc?" doba která mi byla řečena byla až příliš dlouhá, jako by jeho uzdravovaní nevěřili. A já vlastně taky ne.

Po probuzení jsem zjistil, že se nacházím v jiné místnosti. Byla malá, tmavá a prázdná. Okénko bylo mále a zamřížované. Dveře byly bytelné a bez kliky na mé straně. Začal jsem panikařit, plakat a křičet. Křičel jsem ze vzteku. Ze vzteku na všechny. Na všechny kromě mě. Jenže to proč jsem tu byla moje vina. Jen moje vina. Jenže jsem si to nepřipouštěl. Mé tělo opět žádalo bolest a já tak hledal cokoliv, co by mi pomohlo tělu vyhovět.

Zbytek dne jsem strávil společně se Seokem u mé sestry. Nebyl jsem schopen jet domů. Ne po tom, co mě při příjezdu spaloval pár smutných očí. I mě bylo líto, že stále není s námi. Seok byl však chytré dítě a po vysvětlení, které nebylo úplné jen sklopil hlavu a přikývl.

„Ty tomu nevěříš?" přikývl jsem. Nevěřil jsem slovům, že se to zlepší. Když se to nezlepšilo nyní, tak snad vůbec. Ale to jsem vědět nemohl. Jen doufat a přát si že to nakonec bude jinak.

,,Jak jsem řekl. Dostanete jídlo jen tehdy, kdy budete dodržovat léčbu. Toť vše. Přeji hezký zbytek dne," řekl doktor a odešel. Po zavření a zamčení dveří jsem opět osaměl. Jediné co mi tu nechal byly dvě fotky. Fotka Chanyho a fotka Seoka. Při pohledu na ně jsem se rozbrečel a vše si začal uvědomovat.

Chany měl pravdu. Potřebuji pomoc. Jinak se z toho nedostanu. Mé tělo chce bolest. Chce ji víc a víc. Chce ji tolik, že mě to zabije. Nemohu je tu nechat. Nemohu, a proto musím bojovat. Bojovat se svou závislostí kvůli nim a hlavně kvůli sobě.

Komunikace mezi mnou a malým byla jak na houpčce. Jednou se usmíval a radoval s každé maličkosti, ale jindy byl náladový a po nocích plakal. Baek mu chyběl více než jsem mohl čekat a vyplnit jeho místo bylo nemožné. A ani jsem to nechtěl dělat. Jen zalepit lehce tu bolest.

„Až pro tebe odpoledne přijedu a pojedeme domů... bude tam na tebe čekat překvapení!" v mém hlase bylo značné nadšení, které mi však nebylo opláceno. Po mučivém měsíci, kdy se mě každý den ptal zda po jeho příchodu bude Baek doma to vzdal. A já mu chtěl dnes tu naději vrátit. Celého Baeka.

Proto jsem hned ze školky mířil do léčebny. Věděl jsem pokoj i kam mám jít. S úsměvem na tváři a pugetem květin v ruce. Opravdu jsem byl připravený, že dnes je ten den a Baek pojede konečně domů. Zdraví.

Ve svém pokoji kam mě za velký pokrok přesunuli, jsem se oblékal a upravoval. Dneska je konečně den, kdy mě propustí. Mé tělo naposledy pocítilo bolest dva dny po Chanyho návštěvě. Od té doby jsem s tím bojoval a snad i svůj boj vyhrál.

Po zaslechnutí otevírání dveří jsem se otočil, široce se usmál a skočil mu kolem krku. Ihned jsem se rozbrečel a pevně se k němu tiskl. ,,Už nik-dy žádná bol-est,"
vzlykl jsem a stále ho objímal.

Byl jsem zaskočený, když se tak náhle Baekovo tělo ocitlo na mém. Příjemný pocit, který jsem neměl už značnou dobu možnost pocítit. A nyní byl tady. S doktorem mezi dveřmi, který jen přikyvoval. Vše bylo vyřízeno, a tak si Baek mohl vzít jen své věci a my se tak společně vrátit domů. Jak jsem slíbil tak opravdu dnes mělo být pro Seoka doma překvapení.

„Pojedu pro Seok, takže se chovej pak naprosto přirozeně. On tu veškerou show udělá za oba," ze začátku jsem si nebyl jist jestli chci Baeka nechat osamotě. Jeho upřímný úsměv mě však přesvědčil, že se strachuji zbytečně. A tak jsem ho tam jednoduše nechal a jel pro Seoka.

Po vstupu do bytu jsem se vyzul a s kufrem zamířil do ložnice, kde jsem si všechny své věci vybalil. Poté se jen posadil a čekal jsem až uslyším otevírání dveří. To se po nějaké době stalo. Potichu a s úsměvem jsem se zvedl a vyšel jsem z ložnice.

Seok byl ke mně zády, tak jsem si jen klekl a čekal jsem až se otočí. Když se tak stalo, tak s tichým ahoj jsem nechal ukápnout pár slz, a taky to malé klíště, aby se na mě přisálo.

Děnní přede mnou, když se mi naskytl pohled Seoka jak objímá Baeka byl pro mne velice silný. Držel jsem se abych štěstím nebrečel. Shlédnout upřímný úsměv na té drobné tváři bylo jako zázrak. O to více jsem se nedivil, když ho hned vzal za ruku a táhl do pokoje. Bylo toho jistě spousty, co mu chtěl říct a ukázat.

Já tak osaměl, ale nijak mi to nevadilo. Naopak jsem se prostě usadil s pohledem do prázdna. S úsměvem na tváři a velice dobrým pocitem v hrudi. Opět jsme byli kompletní.