He is back

3

Byl to jen rok zpět, když mi přišel dopis o tom, že už více nebudu muset trávit svůj život v Tegu, ale budu se moci vrátit zpět. Do Seoulu. V té době jsem ovšem ještě netušil, že mi volnost nebude dopřána, že má povinnost vůči Tegu se jen přesouvá. A já měl tak jen rok proto, abych všem ohlásil, že mají výpověď. Byl to ten okamžik, kdy mě nenáviděl nejen Baekie a má sestra. Ale další tisíc pracovníku, kteří díky mému otci nyní hladový.

A tak jsem byl zde. Před honosnou budovou, do které býti to možno bych s chutí kopnul. Já ovšem jen nadhodil úsměv, vstoupil dovnitř a jako bych tu po letech vůbec nebyl poprvé se rozešel do své kanceláře. Byl jsem přeci jen už telefonicky obeznámen se situací a toto vůbec nebyla pro mě novinka. Žádné poprvé v tom, že si někde nakráčím jakoby nic. Byla to rutina.

„Zdravím, Vás všechny," snažil jsem se být milý. Udělat dobrý první dojem, abych nebyl ten špatný. I když jsem dobře věděl, že všude jsou jedinci, co mě i za toto budou chtít vidět v hrobě. Neřešil jsem to. Jen rychlým krokem mířil, abych již byl ve své kanceláři.

Bušil jsem rukou do stolu, který teď měl být můj. Byl jsem naštvaný na to, že teď budu pracovat s ním. S člověkem, který mě opustil ve chvíli, kdy naše manželství bylo dokonalé a já ho potřeboval. Kvůli sobě a kvůli Seokiemu, který byl tou dobou malé miminko.

Zároveň jsem se ovšem bál. Chany byl cílevědomí a nic nevzdal. Co chtěl, to měl nebo dostal či získal. Za jakoukoliv cenu. Ať ho to stálo cokoliv. Vždy udělal cokoliv pro to, aby získal to co chtěl a já se proto bál. Bál jsem se, že se mu to povede a já mu opět propadnu. Nechtěl jsem. Ne po těch čtyřech letech, které pro mě byly trápení.

Dveře jenž se otevřeli mě ihned vyrušili z mých myšlenek. Neotočil jsem se. Jen poslouchal. Slyšel jsem jeho uchechtnutí, zatažení závěsů a zamknutí. V tu chvíli jsem se vyděsil a otočil směrem k němu. Byl jsem v pasti. Opět. Byl jsem jako malá myška v kleci, ke které dají další myš. Kanibalistickou myš.

Líně rozhlížející po místnosti jsem musel uznat, že je to zde smutné. Jako vytažené a oprášené s půdy, kde jediným světlem byl vyděšený Baekie. Vůbec jsem, ale netušil proč. Rozhodně jsem neměl nyní nic v plánu a zamknutí bylo jen proto že velká množina lidí má v oblibě vstupovat bez zaklepání. A taky jsem si s Baekim potřeboval promluvit.

„Chápu, že nejsi nadšený... ale je to opravdu jen náhoda. Nevěděl jsem, že tu pracuješ," v mysli jsem se divil, proč mi to otec neřekl. Musel mít přece přehled toho, kdo pod ním pracuje. A nebo to udělál schválně. „Teď ovšem, když se mě nemůžeš zbavit si můžeme v klidu promluvit, ne?"

Baekovo nadšení bylo natolik vysoké, že bych na něj potřeboval lupu. Chápal jsem a doufal. Chápal jeho odpor vůči mně a doufal, že se to brzy změní. Byl jsem opravdu odhodlaný pro to udělat vše. Proto jsem taky tiše došel k němu. Ze stolu odsunul práci, aby jeho pozornost byla čistě věnovaná mně.

Když se tak stalo dřepl jsem si. Byl jsem tak v nižší, ale jeho úrovni. Svými dlaněmi jsem chytl ty jeho, pevně držící. Stále jsem opakoval ty same kroky. Dovoloval si jen ho držet. Byli v mě totiž pochybnosti o dalších krocích. Byl jsem na lávce, která se houpala. Špatný krok mohl vést k mému definitivnímu konci.

„Můžeš se tvářit jak naštavně chceš... stejně si roztomilý," zašeptal jsem zatímco jsem se náhle zvedal, ale zůstal předkloněný. Tak aby má tvář byla v blízkosti té jeho. Cítil jsem tak jeho dech. Zrychlený a nepravidelný. Odhodlaný mě snad kopnout. „I tak mě miluješ."

Jeho rty se po tom vyslovení spojily s mými. Vytřeštěně jsem vykulil oči a začal ho odstrkovat. Když se mi to povedlo, tak jsem mu vrazil silnou facku, ale on mě silně chytl za ruce a začal na mě křičet. Byl naprosto nepříčetný a já se ho snad poprvé bál, že mi ublíží. Prosil jsem, aby přestal, ale on ne. Stále křičel. Křičel jak moc mě miluje a všeho lituje, ale já mu nevěřil. Proč taky?

Odstrčený z jeho dosahu jsem se snažil vše vysvětlit. Padalo ze mě jedno slovo za druhým, i když mi nebylo jasné zda mě vnímá. Netvářil se tak. Vlastními pažemi objímal své tělo, klopil hlavu v náznaku nesouhlasu s mými slovy. Nenamáhal jsem se ho více dotknout. Naopak odstoupil jestě více.

„Pokud chceš... můžeš si po zbytek dne vzít volno," bylo znát, že v mé blízkosti být nechce. Že by nejraději utekl odsud a nikdy více se nevrátil. Život v hlavním městě ovšem nebyl pohádka, a kdyby dal kvůli tomuto výpověď, dlouho by jistě hledal novou práci.

Rozešel jsem se ke dveřím, které odemknul. Na škvíru je otevřel a dal mu tak volbu. Pokud je zavře chce pokračovat ve své práci. Pokud odejde je to jasné. Moje přání bylo jasné, ale já ho nutit nemohl. Ne po dnešku, když už mě měl jistě plné zuby. Proto jsem se usadil za svůj stůl. Jako bych tady vůbec nebyl pak začal pracovat na svém a jen ho po očku sledoval. Dnes mě možná nenávidí, ale zítra může opět milovat.

Došel jsem ke dveřím, vzal za kliku a přemýšlel. Mám skončit nebo ne? Když skončím, tak jsem v háji a budu muset opět dělat děvku. Jenže já mám doma dítě. Čtyřleté dítě a nechci v tom opět pokračovat. Volba byla tedy jasná. Dveře jsem zavřel a přešel k němu.

,,Víš, když si odešel, tak ten den nám byl Seok svěřen do péče. Abych nás vůbec uživil jsem musel dokončit školu, ale na to jsem potřeboval peníze. Víš kde jsem je vzal? Pracoval jsem jako děvka. Jako kurva, ale tomu je konec. Sice jsem s nikým nespal, ale přesto už nechci. O tuhle práci nepřijdu," řekl jsem a šel si sednout za svůj stůl. Utřel jsem si slzy a doufal, že to nevidí.

Po jeho slovech jsem nedokázal, už jen tak se věnovat své práci. Spoza opřený o dlaň jsem ho sledoval značnou dobu, dokud mě to nepřestalo bavit. Pak jsem vstal. Dosti hlučně, aby naskočil leknutím od své práce a jen letmo pohledem zavadil ke mně. Více mi něvěnoval. A to mě mrzelo i štvalo zároveň.

Stojící nad jeho osobou jsem jeho práci strhl ze stolu. Na místo ní jsem se opovážil podebrat jeho tělo a posadit ho na onen stůl. Byl vyděšený, překvapený i připravený vzdorovat. Ovšem já mu to nehodlal dovolit. Zapřený o kraj stolu jsem mu bránil v cestě a věnoval mu pohled, který mi nechtěl opětovat.

„Chápu tvoji bolest, tvůj hněv... dovol mi proto to napravit. Slíbit ti už jen bezpečí, pohodlí a lásku. Baekie," jednou dlaní jsem přidržoval jeho bok, tou druhou pak tvář, která byla tak natočena mým směrem. S mírným úsměvem jsem pohlížel do uslzených očí a když se plné rty otvíraly k protestu já je využil. K hlubokému polibku od kterého jsem rozhodně Baeka nechtěl pustit. A tak ho pevně držel.

Vzpírání bylo zbytečné. Rukama jsem se ho snažil odstrčit, ale to mi nevyšlo. Moje ruce pevně chytil a dal je stranou. Chtěl jsem tedy uhýbat hlavou, ale jeho druhá ruka mi pevně chytla tváře. Dřív bych spolupracoval a moc rád, ale teď? Pomyšlení, že vše skončí jako tenkrát a okamžitá vzpomínka na minulost mi hnala slzy do očí.

Zbývala mi tedy jen jedna možnost. Možnost kousnout ho do jazyku a já to udělal. Kousl jsem ho. On se ode mě rychle odtáhl a já toho využil. Rychle jsem svůj stůl obešel a koukl na něj.

,,Pochop, že to vše skončilo. Tys to skončil," řekl jsem a hodil po něm kelímek na propisky.

Pohled jsem odvrátil od Baeka, abych spočinul na místo na mé hrudi od které byla odražena hozená věc. Byl jsem překvapen. Ne tolik, že by mě to zaskočilo, ale i tak se stalo. S jedním ohnutím jsem kelímek sebral a položil na stůl. Nic jsem k tomu neměl. Zuby jsem skřípal jen proto, aby bylo znát jak moc mě naštval.

„Baekie, Baekie, chtěl jsem být milý, ale když to nejde..." odstoupil jsem. Mlčel a jakoby nic se oddálil zpět ke své práci. Ovšem při pohledu na hodiny a rychle běžícímu času jsem změnil názor. „V kolik chodíš pro Seokiho?"