Lets sleep under the Stars

1.

V noci najednou utíkám z domu a běžím směrem na louku. V polovině se zastavím, když spatřím někoho v dáli. Chci se rozběhnout, ale nohy mi najednou ztuhly. Nemůžu se hýbat. Vidím, jak se osoba v dálce na mě směje, spíš jako by se mi posmívala. Hned na to běží ke mně. Mé chodidla, připoutaná k zemi, se rázem rozběhla, ale ne za neznámou osobou, ale na druhou stranu. Běžím co mi nohy stačí a ani nevím proč. Něco mi vadí v cestě. Zakopávám a letim k zemi. Když v tu na mě někdo křičí: „Summer stávej!! Summer probuď se!!" Ten hlas mi připadal povědomě. Najednou jsem si vzpomněla! Byl to můj starší brácha. A už jsem byla zase zpátky v realitě.
„Nekřič. Vždyť já už vstavám.." Musela jsem o 2 roky staršímu bratrovi říct. „Jo to sotva, už 3 minuty tě tady probouzim. Hlavně už dělej. Sbal si poslední věci a za 20 minut odjíždíme."
„Už jdu."
„Dělej."
„Jo bože."
Vzala jsem si poslední krabici, co mi v pokoji zůstala a šla jsem dolů do kuchyně. Na stole mě čekala snídaně, vajíčka s chlebem namazaným máslem. Nebylo to nic moc, vajíčka byla spálená a hádám že to máslo bylo prošlé. Každopádně mi to nevadilo, protože to byla poslední snídaně v našem domě. Když jsem dojedla, uklidila jsem si po sobě a šla ven. Tam už na nás čekalo stěhovácí auto. Pomohla jsem bráchovi a mámě s věcmi. Všechno jsme to naložili. Naposledy jsem se rozloučila s naším domkem, ikdyž jsem věděla, že se mi stejnak stýskat nebude. V tom domě jsme si prošli spoustu věcí, na které nikdy nezapomenu, ale většina špatných vzpominek zavinil právě tento škaredy barák.
Nasedla jsem do auta a počkala než Brian(můj bratr) nastartoval. Jeli jsme dlouho, ale mně to ani nevadilo. Tyhle dlouhé cesty jsem měla ráda. Vždycky jsem přemýšlela nad věcmi, nad kterými bych normálně ani nepomyslela.