Lets sleep under the Stars

2.

Když jsme se blížili k městečku, ve kterém stál náš nový dům, najednou jsem začala být nervózní. Vůbec jsem nevěděla, co mám od toho čekat. „Co když si nenajdu kamarády? Co když se mi nebude dařit v nové škole?" Ptala jsem se sama sebe. Nervozita ze mě spadla, když jsme přijeli na místo, kde budeme bydlet dalších x let. Byl to nádherný domeček. Dobře, byl to DŮM. Byl tak 3x větší než náš minulý. Hned jsem si ho zamilovala. Jen co Brian zastavil, vzala jsem mámě z tašky klíče a běžela jsem dovnitř. Vevnitř byl ještě krásnější než z venku. Slyšela jsem jak někdo chce vběhnout dovnitř. V tu ránu mi došlo kdo to je a proč běží. Brian si chtěl zabrat svůj pokoj. Jak jsem ho jen viděla ve dveřích, rozběhla jsem se nahoru. Brian je rychlejší a silnější, takže jen co ke mně doběhl propadl mě za břicho a chtěl mě stáhnout dolů, ale nepodařilo se mu to. Asi zapomněl, že jsem začala posilovat. Na proti schodům byly dveře od pokoje. Vběhla jsem tam a zamkla za sebou. Když jsem se otočila, spatřila jsem bílý skoro prázdný pokoj. Nacházela se tam pouze postel, dveře do šatny a pár poliček. Nebyla jsem úplně šťastná na to co jsem si vybrala, tak jsem se šla podívat co ještě za pokoje zbyly. O dveře dál už jsem slyšela jak se Brian směje. Vešla jsem. Byl to obrovský nádherný pokoj. Tapety s květinkami ho celý rozzářily. Nějak mi došlo že to má být pokoj pro mě. „Tak co? Jak se ti líbí v mém novém pokoji?" Zeptal se mě Brian.
„Myslím, že tenhle pokoj má být pro mě." opáčila jsem na to.
„Ne to nemá. Byl jsem tu první, takže je teď můj."
„To možná, ale květy na zdech říkají, že tohle je holčičí pokoj." Začala jsem se sním hádat.
„Víš, že se ty tvoje "květinky" daji taky sundat nebo přemalovat?"
„A víš taky, že jseš debil?"
„ Jsem tvůj bratr, takže když jsem debil já, tak si debil i ty."
Byla jsem tak vytočená, že jsem musela od něho odejít co nejdál. Po schodech jsem sešla dolů za mamkou. „Zlato, tak líbí se ti tvůj nový pokoj?" Ptala se moje máma.
„Můj pokoj mi zabral Brian. Takže nemám kde spát." Řekla jsem naštvaně.
„Vždyť tam jsou 2 pokoje. Jeden pro tebe a jeden pro Briana."
„Ten druhy se mi nelíbí. Je až moc prázdný a vypadá to tam jako by tam umřela kočka."
„Prosím tě. Máme ještě 3 týdny na to, abychom to tam dali dohromady.  Pak začneš chodit do školy, tak ať to tam máš už dodělané."
„To jo, ale stejnak se mi tam nelíbí."
„Uvidíš, že se ti tam líbit bude." Řekla to takovým tónem, jako by věděla, že se to vážně stane. Jenže já už jsem v tu chvíli věděla, že ne.