Jitřní hvězdy

Očista

Ostrý vrch

Pomalu jsem přicházela k sobě. Víčka jsem měla těžká. Tělo jako by mě nechtělo poslechnout. Jen ztěžka jsem se posadila a rozlepila unavené oči. Nejdřív bylo mé vidění rozmazané. Trvalo pár vteřin, než jsem dokázala zaostřit.

„Je to úžasné, že ano? " uslyšela jsem za sebou Catův šeptavý hlas. „Jak si s námi mysl hraje...Předkládá nám hříšné myšlenky, abychom zbloudili z cesty."

Při těch slovech jsem si vzpomněla na vizi, na zmatené obrazy, které jsem viděla. Proč tam byl ten chlapec? Kdo to byl? Určitě nebyl jeden z nás. Nikdy jsem ho tu neviděla...Proč mě nazval Clem? Je to snad přezdívka nebo si mě s někým spletl? Kdo byli ti lidé u stolu? Ty hroby na hřbitově? Měla jsem zmatek v hlavě. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že Cato mluví, jako by věděl, co jsem viděla. Jako by mi četl myšlenky...Blbost. Pomyslela jsem si. Do hlavy mi přece nikdo nevidí.

„Já nezbloudím. '' vydechla jsem vyčerpaně.

„Já vím. Jsi jedna z nejoddanějších sester." pomohl mi vstát. Přes ramena mi přehodil dlouhý kabát a já si teprve teď uvědomila, že jsem promrzlá na kost.

„Co bys řekla na to, že byste se se svým nastávajícím po obřadu přestěhovali sem? Na Ostrý vrch. Takové jako ty tu potřebujeme."

„Vážně?!...Já...Já nevím, co říct...Byla by to taková čest..." srdce se mi rozbušilo radostí. Nic lepšího jsem si nemohla přát.

„Zrovna nám vypadla jedna dívka, která pracovala v našem domě. Chceme abys ji nahradila. "

„Spolehněte se. Nezklamu vás. " zářila jsem jako sluníčko. Pracovat v tak nádherném domě? V té nejkrásnější vesnici? To. Je. Sen.

„Vím, že ne. " usmál se, ale v pozadí toho úsměvu jsem cítila nepatrnou výhružku.

Po tomto rozhovoru mě odvedli zpátky do místnosti s vanou a celý zkrášlující rituál proběhl znovu. Poté jsem dostala skromný oběd a nechali mi nějaký čas volna před obřadem, který jsem využila k procházce po okolí. Byla to dokonalost sama. Na cestách se neprášilo, každý dům byl čistý s truhlíky květin na každém parapetu. Jejich vůně byla omamná a sladká. Tenhle druh květin rostl po celém území a jejich květy zářily širokou škálou barev.

Ženy chodily s košíky plnými ovoce, zeleniny, pečiva, od domu k domu. Na tváři jim hrál spokojený úsměv. Děti pobíhaly kolem a hrály všemožné hry. Kněží si opečovávali své oltáře. Koně se klidně pásli v ohradách, psi si obezřetně hlídali svou zahradu a kočky se líně vyhřívaly na střechách. Nechala jsem se vést cestou napříč vesnicí, až jsem došla na samotný okraj. Za posledním domem se rozléhala obrovská louka lemovaná lesem. Zula jsem si skromné boty a pokračovala dál loukou. Tráva příjemně chladila bosé nohy. Krásně zbarvení motýli létali z květu na květ. Větřík si pohrával s větvemi stromů...Svalila jsem se do vysoké jemné trávy a dlouhé minuty jenom hleděla do nebe. Když v tom jsem zaslechla křik. Nenápadně jsem vykoukla přes tu zelenou hradbu. Přes druhý konec louky od vesnice se k lesu řítili čtyři jezdci. Jeden měl před sebou přes koně přehozeného člověka s hlavou přikrytou pytlem a s rukama svázanýma za zády. Čekala jsem až zmizí za prvními stromy. Poté jsem vylezla ze svého travnatého úkrytu a zvědavost mi nedala, vydala jsem se tedy stejným směrem jako jezdci.

Nemusela jsem hledat dlouho. Uviděla jsem koně přivázané u stromu před vchodem do malé jeskyně. Než jsem stačila nakouknout, uslyšela jsem blížící se hlasy. Neváhala a schovala se za nejbližší strom. Srdce mi málem zlámalo žebra a vyskočilo z hrudi, jaký jsem měla strach. Kdyby mě tu našli, byl by to průšvih. Zůstávala jsem v úkrytu ještě dlouho potom, co jsem přestala slyšet dusot kopyt, abych se opravdu ujistila, že je čistý vzduch. Vkradla jsem se potichu do jeskyně. Byla tu taková tma, že jsem neviděla ani na krok. Až se v dálce něco zablesklo. Čím jsem byla blíž, tím bylo světlo silnější. Došla jsem až nakonec. Jeskyně tam byla osvícena pochodněmi. Strop byl vysoký a ze shora dolů visely stalaktity. Vzduch tu byl vlhký a těžký, načichlý plísní a solí. V rohu přivázaný řetězy ke stěně jeskyně seděl člověk, kterého jsem viděla předtím. Opatrně jsem přišla až k němu. Nehýbal se, a tak jsem mu opatrně sundala pytel z hlavy. V tu chvíli sebou začal házet a snažil se křičet přes to, že měl roubík v ústech. Leknutím jsem odskočila. Vězeň se mezitím uklidnil. Nejspíše čekal někoho jiného. Sebrala jsem poslední odvahu a stáhla mu roubík z úst, přičemž se mu viditelně ulevilo. Byl to mladý muž. Možná o něco mladší než já. Měl na sobě oblečení, které tu nikdo nenosil.

„Co jsi zač? Proč tě sem odvedli? Ty jsi nováček? " chrlila jsem nervózně jednu otázku za druhou.

„Jsem tu abych-"

„Nebo víš co? Nechci to slyšet. Co jsem si myslela? Porušuju pravidla. Za tohle mě vyženou. Ne, musím odtud pryč. " otočila jsem se na patě a mířila pryč.

„Počkej! Jsem tu protože-"

„Lalalalala." jeho hlas zanikl v mém prozpěvování, při kterém jsem si ještě zakrývala uši dlaněmi.

Nic jsem neslyšela jen jsem viděla, jak se mu stále pohybují rty. Vydržel ještě dlouho mluvit, než ho to přestalo bavit a jen mě nasupeně sledoval. Tak jsem si dala ruce dolů a přestala zpívat.

„Skončilas? " zeptal se otráveně.

„Hele, nesmím tu být. Potrestali by mě takže..."

„Když odejdeš, řeknu jim, že jsi tu byla. Takže buď mě budeš poslouchat a nikdo se nic nedozví nebo tě stáhnu sebou. "

Že jsem sem chodila... „Tak kdo tedy jsi?"