Jitřní hvězdy

Soud

„Impozantní." řekl Cato s úsměvem na rtech. „Můžeš jít. " následovala chvíle ticha, než dívka odešla. „Tady se někdo rozhodl sejít na scestí." otočil se ke mě.

„Proč to těm lidem děláte?" nemělo smysl zapírat. „Žijí tu v bídných podmínkách a myslí si, bůh ví, v jakém ráji žijí."

„Kdo se moc ptá, moc se dozví. Už tak toho víš až moc...Měl jsem tě opravdu rád, měla jsi potenciál. No, škoda...Mohla ses mít taky jako v ráji, ale ty ne, tys musela strkat ten svůj nosík kam jsi neměla...Jen mi řekni, jak tě to napadlo?" v tu chvíli stál už těsně přede mnou. Dívat se mu do očí bylo velmi nepříjemné, jeho pohled byl ostrý, jakoby mi hleděl až do duše.

„Já-"

„Pane...Našli jsme tělo." přerušil mě muž, který celý zadýchaný vtrhl do dveří.

„Ale..." Cato celý rudý ve tváři, mě hrubě chytil za paži.

Z očí mu šlehaly blesky, ale na rtech mu visel úsměv. Vedl mě chodbou k mému pokoji. Jeho krok byl tak rychlý a dlouhý, že jsem za ním klopýtala. Chvěla jsem se po celém těle. V krku mi vyschlo a myslela jsem, že každou chvilku omdlím. Šílela jsem při představě, že chytili i Arona. A v tom jsme stáli uprostřed mého pokoje. Cato mě pustil a šel se sám přesvědčit do koupelny. Dost se mi ulevilo, že jsem tu Arona neviděla. Zřejmě stihl utéct...Po chvilce vyšel ven. Vypadal klidně a vyrovnaně, ale jeho oči žhnuly.

„Uvažte ji za koně a svolejte všechny do údolí."

V tom už mě muž popadl za paži a vedl ven z domu. Potom už jsem viděla jen útržky z toho, co se dělo. Svázali mi ruce k sobě hrubým lanem a to uvázali za sedlo koně. Cato jedoucí na koni a já zakopávající za ním. Rozdírajícící se mi kůže na nohou i rukou. Dlouhá prašná cesta. Žhnoucí sluneční paprsky tančící na mé kůži. Spousta lidí tvořící kruh kolem velkého dřevěného kříže.

Postavili mě před něj. Všichni se na mě dívali s opovržením. Cato stál po mé pravici a Aurora zase po mé levici.

„Drazí bratři...Drahé sestry...Vy víte jak těžké bylo vybudovat tu ráj, kde budou všichni žít v harmonii. Kde si budou všichni nezištně pomáhat. Kde budete moci vychovávat své děti v bezpečí a s láskou..." davem zaznělo souhlasné mrmlání. „A přes to, že nám náš pán umožnil takové blaho a byl k nám tak laskavý, se tu našel mezi námi had, který chtěl otrávit nás všechny." Z davu bylo slyšet jen vyděšené ooo a zběsilý šepot. „Bohužel, jednoho z nás ta odporná zmije uštkla. O to větší je hřích, že se jednalo o jejího manžela...Tady Flora, se rozhodla sejít z cesty. Neštítila se smilstva...krádeže...ani obžerství...A co hůř, ani vraždy!" vykřikl teatrálně. V tom už začal dav nervózně přešlapovat a vykřikovat různé věty, kterým jsem ani nerozuměla. Všechno bylo zastřené, jako bych ležela pod vodní hladinou. „A proto tě ve jménu Samaela odsuzuji k trestu smrti!" Lidé začali souhlasně tleskat a pokřikovat. Bodlo mě u srdce. Co jsem si myslela? Že mě ušetří? Že se náhodou objeví princ v lesklé zbroji a zachrání mě? Kde je teď ta armáda co Aron sliboval? A kde je on? Nechal mě tu...Měla jsem to tušit. Na to už mě dva muži, každý z jedné strany, drželi za paže a Aurora ze mě svlékla z šatů.

„Co to děláte?!" vykřikla jsem vyděšeně.

„Přece si nemyslíš, že tě jen tak popravíme?" zasmál se Cato. „Zákon nám káže Nezabiješ, takže tohle je alternativní, ale za to účinné řešení...A také je tento způsob lepší trest, než bezduchá poprava." řekl s úsměvem Cato.

Stála jsem tam. Nahá. Cítila jsem se poníženě. Třásla jsem se po celém těle. Očima jsem těkala od člověka k člověku. Možná v naději, že se někde mezi nimi objeví Aron a zachrání situaci. To už jsem ale cítila, jak mé tělo zaplavuje nějaká lepkavá tekutina. Za mnou stála žena s velkým džbánem medu, který mi lila za krk a roztírala po těle.